K HLUBOKÉ INSPIRACI  (předkládám prvních 6 smyslů, další budou po zpracování následovat)

Čaker není jen sedm, jak se o nich běžně hovoří. Je jich mnohem více, např. zde je popsán systém devíti čaker.

Někteří lidé, kteří mají velmi hluboké vhledy, vnímají systém čaker člověka jakožto systém, který je propojený se soustavou smyslů, jež lidská bytost obdržela darem. Jeden z největších mystiků s nejhlubšími vhledy je legendární Rudolf Steiner (zakladatel Antroposofie, jejíž principy využívají např. Waldorfské školy a další.). Podle Steinera nemá lidská bytost pouze 5 smyslů, ale má jich 12. My si pro inspiraci o nich zde něco řekneme, díky Steinerovu žákovi lékaři Albertu Soesmanovi, který je krásně popsal ve své knize "DVANÁCT SMYSLŮ Brány duše", která vyšla i v češtině.

Smysly bytosti jsou zde chápány jako brány Duše, kterými si Duše může navnímávat svět z pozice hmoty a jejího zdánlivého odloučení od jednoty, aby se do ní mohla zpět vědomě navrátit.

Dvanáctka je dokonalé číslo. Zde najdete význam dvanáctky z pohledu staronové Kosmické Numerologie. Dvanáctka byla vždy symbolem Božskosti, dokonalosti Kosmu a dokončenosti Božských cyklů.

Během jednoho roku vystřídá Měsíc své čtyři fáze přesně 12 krát. Proto dělíme rok na 12 měsíců. Již v dávných dobách, na základě těchto dvanácti měsíců, rozdělili pás na nebi, kudy prochází Slunce, na 12 polí. Těchto 12 polí nazvali podle souhvězdí, která se v nich nachází. TAK VZNIKL ZVĚROKRUH. Dvanáct znamení zvěrokruhu spojuje lidské osudy a planetu Zemi s vlivy dokonalého Božského Vesmíru. Dvanáct měsíců v roce určuje časový cyklus postavení Země vůči okolnímu Vesmíru. Dvanáctka tedy odkazuje na Vesmírné vlivy a na dokonalost Vesmírných (Božských) principů. V Novém zákoně má Ježíš právě dvanáct apoštolů. Gnóze vycházela z toho, že existuje dvanáct aiónů - božských věků, které zároveň vnímala jako bytosti. V Zarathustrově učení je dvanáctka číslem trvání světa. Počet dvanácti Izraelských kmenů naznačuje úplnost Božího lidu. Podle Babylóňanů byla dvanáctka Božská, protože ovládala vše na Zemi i v Kosmu. Byla pro ně symbolem Kosmu.

Prostě 12 to je Božská dokonalost. A Rudolf Steiner popsal světu právě dvanáct smyslových orgánů, kterými je lidská bytost vybavena, aby se dotýkala Kosmu. Aby se dotýkala podstaty světa a objevovala ji a díky těmto Božským Kosmickým nástrojům se do Jednoty Kosmu opět navrátila. Už jen z tohoto pohledu nám tedy může 12 smyslů znít velmi harmonicky. Člověk byl přece stvořen Stvořitelem k "obrazu svému".

Pojďme to zkusit prozkoumat blíže:

4 SMYSLY FYZICKÉ

1)   HMAT

Je to záhada. Hmat je plný paradoxů. Hmat je první probouzení bytosti. Uvnitř sebe cítíme odpor vnějších hranic. Hmat je jedním z hlubokých tajemství Kosmu, protože dotek je odloučením a shledáním zároveň. V hmatu se projevuje prapůvodní touha člověka, který hluboko v sobě ví, že hmat ho oddělil od něčeho, s čím je přece spřízněn. Hmatem můžeme sebe sama poznat zvenčí jako uzavřený celek. Stejně jako malé dítě poznává hmatem první oddělení od jednoty. Uvnitř Jednoty si neuvědomujeme sebe sama. Sebe sama začneme vnímat, jakmile se ve svém odloučeni postavíme proti Jednotě a chceme se do ní zpět dostat, tehdy cítíme hranice.

Hmat je uvědomění hranic. Hmatové zkušenosti jsou ťukáním u dveří našeho bývalého domu. Je to něco jako první probouzení bytosti. Proto hraje hmat tak významnou roli při výchově. Když může být malé dítě hlazeno, a může se mazlit s maminkou, tatínkem a blízkými, pomáhá mu to přijít z ráje sem, aniž by ztratilo prapůvodní touhu po jednotě. Lechtání a šimrání je hluboce smysluplná hra ... vařila myšička kašičku ...

Legrační na tom je, že malé dítě nevnímá ještě lechtání tak, jako my dospělí. Na to musí být starší - musí být již od rajského světa dost oddělené, než může maminčina ruka vlastně někoho lechtat. Přesto je toto lechtání, které bude lechtat teprve později, zažíváno jako slastný pocit. Proto se nemůžeme polechtat my sami. Chybí tu princip oddělenosti. Bylo by to sice fajn, ale nefunguje to.

Paradoxy - Rudolf Steiner řekl, že člověk by se nikdy nedopracoval k vědomí Božského, kdyby neměl hmat. Bez hmatu bychom se nikdy nestali religiózními (znovuspojenými) lidmi. Jakmile se dotýkáme, máme magický pocit: To je svět, od kterého jsem se oddělil, a je bezedný. Tomu říkáme metafyzično. Právě na něčem zdánlivě naprosto fyzickém - na fyzickém smyslovém nástroji - zažíváme metafyzické a transcendentní. Pevné proti pevnému. Jsme tak nekonečně blízko, že jsme nekonečně daleko od všeho. Tělesnost člověku umožňuje dojít k vědomí Božského.

Hmat tedy pro člověka představuje velikého učitele skutečnoti, že jsme odděleni. Odděleni od čeho? Od Kosmu, nebo Boha, nebo přírody? Nezáleží na tom, neboť o to tu nejde. Jde o to zažít vnitřně ten proces, který nám hmat může zjevit.

2)   ŽIVOTNÍ SMYSL

Např. když jsme zrovna nemocní. Tehdy přichází životní smysl a ukazuje nám "tady tě to bolí." Když je náš život zdravý, je zanořen pod povrchem. Životní smysl vnímá celé naše tělo. Různí lidé mají různou schopnost vnímat procesy ve svém těle. Někdo lepší, někdo horší. Je však zřejmé, že každý člověk disponuje smyslovým orgánem, kterým se vztahuje ke svému tělu. Ve fyziologii mluvíme o sympatickém a parasympatickém autonomním nervovém systému. Celé tělo je protkáno velmi jemnými nervy, které dávají člověku vjem celé jeho tělesnosti - a to je životní smysl. Pomocí tohoto nástroje zjišťujeme, že máme hlad nebo žízeň. Jak jinak bychom věděli, že naše tělo se potřebuje sytit. Bez životního smyslu bychom nebyli schopni vnímat ani žádnou bolest. Bolest je krajním projevem životního smyslu. Životní smysl plní roli systému včasné výstrahy. Sníme něco špatného a životní smysl nám to dá pěkně pocítit. Životní smysl je v podstatě nutným předpokladem "změny k lepšímu. Bez něj bychom k tomu nedospěli. Co by byl člověk bez bolesti? Novalis: "Člověk by měl být hrdý na bolest - každá bolest je totiž připomínkou našeho vyššího bytí."

Bolest nás varuje, že něco v naší tělesnosti není v pořádku. Toto varování musí přicházet z oblasti, kde je jasně dáno, co znamená být v pořádku. Které vědomí však ví, jak má vypadat naše tělesnost? Kdo ví, kdy a co je, či není v pořádku? Čemu my sami rozumíme na svých tělech? Není to tak jednoduché. Například bolest při porodu je jiná, prohlubuje vztah matky k dítěti. Zcela jistě toto vědoucí vědomí musí pocházet z vyššího vědomí. Velmi vysokého vědomí. V dávných dobách bylo tělo považováno za to nejvyšší co na světě a v Kosmu existuje. Bylo považováno za chrám Ducha. Entitu, která má plné porozumění pro tělesné tělo, nazývá R. Steiner Duchový člověk. Odtud pochází vědění o systému působení bolesti. Opět zdánlivé paradoxy - systém tělesných bolestí je vrcholným dílem Ducha.

Bez pocitu bolesti by se člověk vůbec nemohl vyvíjet. Bolest proniká všemi úrovněmi Duše. Skrze bolest se učíme, jaké je naše místo na světě. Bolest nám poskytuje orientaci v životě.

Jeden z nejsilnějších Kosmických kódů je symbol růže. Je kódem Kristovských energií. Rosekruciáni si dali růži přímo do svého jména a znaku. Proč právě růže? Je nádherná, je něžná, nádherně voní, je zdravá, a má pichlavé bolavé trny. Přesně takový je Duchovní růst a život. Není poznání bez bolesti a není růstu bez utrpení. Dokonalá rovnováha.

Kdyby nebylo žádné bolesti, nedělali bychom vůbec nic. Dokonce ani učení se neobejde bez různých bolestí. Musíme se vždy nějak namáhat a stále v sobě cosi zabíjet. Neměli bychom nikdy s druhým člověkem opravdový soucit, kdybychom sami nepoznali utrpení. Někde hluboko v Duši víme, že když se nebudeme v utrpení stále znovu cvičit, nedokážeme člověku v této oblasti pomoci. Také síla odvahy, tedy překonání strachu, by se nikdy nevyvinula bez zkušenosti bolesti. Nejde o to žít beze strachu,

Adalbert Stifter: "Bolest je svatým andělem, jenž činí lidi většími, než mohou všechny radosti světa."

3)   SMYSL PRO POHYB

Díky hmatu si sebe sama uvědomujeme jako mikrokosmický celek. Díky hmatu neustále narážíme na makrokosmos a díky odporu vnímáme, že "něco záhadného" tu je. Jaká je však kvalita onoho záhadného? Potřebujeme k tomu další vjemy, jimiž si Duše osahává pestrý Svět. Smyslem pro pohyb není chápána skutečnost, že se můžeme pohybovat. To je až důsledkem schopnosti vlastního pohybu. Máme schopnost vnímat, že se pohybujeme. U druhých jejich pohyb vidíme. U sebe však svůj vlastní pohyb převážně cítíme zevnitř. To je smysl pro pohyb. Někdy se v odborné literatuře uvádí, že to je "hluboký svalový smysl."

Je fascinující, že v těle, ve kterém žijeme, nejsme ani zdaleka jeho svrchovanými vládci. Například náš vlastní pohyb ovládáme zcela mizivě. Zkuste si třeba zastavit pohyb vlastního srdce, nebo ponouknout ledviny, aby pracovaly usilovněji. Ve většině oblastí své tělo vůbec neovládáme. Vlastně jen díky svalstvu hýbeme končetinami a příslušnými částmi těla. Tuto oblast, kterou vědomě ovládáme, vnímáme tak, že patří skutečně nám. Velmi by nás vyděsilo, kdyby se nám třeba ruka pohybovala nezávisle na naší vůli. Proto nám jsou například příležitostné nervové tiky tolik nepříjemné. Obvykle však máme své tělo pod kontrolou. Můžeme se jím pohybově projevovat a být si toho vědomi. Toto vnímání vědomí se v Antroposofii nazývá smysl pro vlastní pohyb, zkráceně pohybový smysl. Schopnost vlastního pohybu, dynamický princip, se v Antroposofii nazývá Astrální tělo. Proč Astrální? Astrální souvisí s hvězdami. A hvězdy jsou centrálními zdroji energie. Stejně tak je i naše Astrální tělo zdrojem naší energie, když například zvedáme ze země kámen.

A jak takový náš pohyb probíhá? Ruka se natahuje ke kameni. Co všechno můžeme zjistit, když tento pohyb dobře prozkoumáme? Zjistíme mnohé, ale jednu zásadní a klíčovou věc nezjistíme. Vidíme ruku přibližovat se ke kameni, to vidíme na fyzické úrovni. Co však nevidíme, je důvod, proč se ruka přibližuje ke kameni. Chce jej odstrčit, nebo zvednout, nebo jím hodit? Důvod pohybu závisí na něčem, co nevidíme, protože se odvíjí od úmyslu. Napřed je úmysl, ten určuje pohyb. Dá se tedy říci, že v nadsmyslovém vnímání se nenatahuje ruka ke kameni, ale od kamene, protože úmyslem tam již je. Dalo by se tedy říci, že od kamene se odvíjí pohyb ke kameni. Člověk s nadsmyslovým vnímáním je schopen vidět i tohoto "pomyslného" člověka. Tak je tomu se vším, co souvisí s pohybem. Pohyb nemůžeme nikdy vysvětlit, aniž bychom vzali v potaz za ním stojící plán, úmysl. Něco duchovního, co má moc nad tělesným.

Když vnímáme, že ruka, která sahá po sklenici, se pohybuje nikoliv ke sklenici, ale od sklenice, tak vnímáme úmysl, díky němuž se pohyb děje. Ale to je jen malý kousíček našeho života. Celkový velký pohyb celého našeho života se děje podle nějakého životního úmyslu - plánu - karmy. Jeden prožitek je důsledkem jiného prožitku. Naše osudová setkávání se často dějí s našimi přáteli a také s našimi nepřáteli. To jsou naše osudová shledávání. Dalo by se říci, že karmické záležitosti dávají náš život do pohybu.

Jestliže sahání po sklenici je ve své podstatě saháním od sklenice, jak je to s celým lidským životem? Žijeme od narození ke smrti, nebo stejně jako v případě úmyslu vzít do ruky sklenici, žijeme své životy podle nějakého úmyslu, nebo lépe podle životního plánu? V Antroposofii se životnímu plánu ukrytému v hlubinách Duše říká Životní Duch.

Naše schopnost osudových setkávání, však může být různá. Může být například nečinností postupně otupována a tak můžeme postupně promarnit mnohá důležitá setkání. Rudolf Steiner rozvinul pohybové umění nazvané Euritmie, kterým je možné vidět neviditelné (tóny a slova) a také je možné vnímat Kosmické síly, které působí i v našem osudu (např. souhlásky, samohlásky a další). Podle Steinera v nás Euritmie rozvíjí smysl pro vnímání osudu. Je úžasné mít schopnost rozpoznávat a prožívat osudová setkávání a osudové hybné momenty a rozpoznávat co skutečně v hloubi Duše hledáme a jaký životní cíl máme.

Naše pohyby v malém i velkém jsou zaměřeny na cíle. Tělesné tělo kráčí odtud tam, zatímco "člověk plánů" kráčí odtam sem. To co nám jde jakoby samo, to jsou karmické pohyby staré karmy. To co si musíme pracně osvojovat, to jsou pohyby nové karmy, které jsou však přinejmenším stejně důležité. Bez nich bychom ustrnuli v osamocení.

4)   SMYSL PRO ROVNOVÁHU

Jak člověk udrží rovnováhu? Je zajímavé, že člověk může rovnováhu udržovat pouze vůči přitažlivosti. Ve stavu beztíže to není možné.

Malé dítě se nejprve musí naučit stát a cítit se na z(Z)emi doma, aby se mohlo učit držet rovnováhu. Pomocí hmatu si uvědomujeme svůj tělesný chrám, pomocí životního smyslu zakoušíme jeho ideální stav, pomocí smyslu pro pohyb v tomto chrámu bydlíme, neboť když se hýbeme, bydlíme tím skutečně ve svém těle. Pomocí smyslu pro rovnováhu se však již vydáváme ven do světa. Nejlépe na tvrdé Zemi. Skutečně doma se cítíme jen na pevné zemi.

Na egyptských vyobrazeních je vidět, že je potřeba ve svém vývoji napřed vystoupat všech devět schodů, a teprve pak je možné, aby člověk byl při vážení v rovnováze.

Vidíme zde, že rovnovážné ústrojí přímo utváří náš rovnovážný postoj. Stání je výrazem naší podstaty. Když si dítě poprvé stoupne, je vždy přítomen vítězoslavný výraz. V tu chvíli prožívá svou vlastní bytost a to je něco velemocného. Ještě před chvílí bylo plazící se škvrně a nyní je člověkem.

A jak funguje samotná rovnováha? Co nás v nás kam popostrkává - zvenčí či snad zevnitř? Ani zvenčí ani zevnitř. Rovnováhu držíme díky našemu okolí! Když jsem pod širou oblohou, tak v nadsmyslovém vnímání vyplňuji celý Vesmír. Dosahuji ke stromům, k mrakům, ke hvězdám. Když jsem v místnosti tak vyplňuji celou místnost. Dosahuji ke stropu, ke dveřím...

U pohybového smyslu jsme si na příkladu sklenice ukázali, že pohyb ruky ke sklenici vychází v hlubší rovině od sklenice. Úmysl je skutečným hybatelem. Stejně tak i u rovnováhy a "vyplňování" prostoru vycházíme z okolní architektury. Sami sebe tím uchopujeme zvenku. Proč mnozí lidé dostanou závrať, když se ocitnou na kraji hluboké propasti? Proč je přítomen strach? Proč mnozí z nás ucítí prázdnotu hrozící, že nás strhne do sebe. Velmi často couvneme a raději se něčeho pevného chytíme. Proč cítíme, že nás prázdnota vsaje do sebe? Proč? Protože najednou nemůžeme cítit prostor tak, jak jej všude kolem sebe běžně vnímáme. Když po chvíli strach přejde a vrátíme se blíže k propasti, už dokážeme vyplnit prostor. Opíráme se o potůček, o kostelní věž, najednou už umíme ve všem nacházet oporu a cítit celý prostor.

Máme svůj vlastní prostor, nebo obýváme společný? Obojí je správně. Každopádně pro získání rovnováhy je vždy potřeba určitého klidu čí klidového bodu. Abychom mohli zaujmout stanovisko, je zapotřebí se porozhlédnout a vyplnit prostor. Kdybychom stále jen dynamicky plynuli jako voda, neměli bychom stanovisko. Mořská nemoc je odporná. Ztrácíme při ní orientaci, protože jediný záchytný pevný bod horizont je stále v pohybu. Když jsme v pohybu při běhu, horizont je stále pevný a proto můžeme udržovat rovnováhu. Vždy musíme mít nějaký klidový bod, podle kterého se orientujeme.

Díky smyslu pro rovnováhu máme možnost na jedné straně zaujmout své vlastní stanovisko a na straně druhé nás smysl pro rovnováhu začleňuje do společného prostoru, protože to je prostorový smysl. Navzdory našemu osobnímu stanovisku jsme schopni díky vyplňování společného prostoru spojit se druhými (v Antroposofii se to nazývá duchovní svébytí, což je něco jiného než "já")

Když se něco úplně a zcela stane Vaší součástí, můžete to předávat dál. Zní to jako zdánlivý protimluv: něco co je zcela osobní najednou platí i pro druhé. Všeobecné bývá často nudné. Právě to nejosobnější ve Vás, se může něčím mocně dotýkat druhých. Není to pak jen pouhé opakování. Stává se to přínosem a obohacením. Hamlet je veskrze anglický a veskrze Shakespearovský a právě proto má význam pro celé lidstvo. Je obohacením.

Své "já" zažíváme skrze smysl pro rovnováhu, je jeho základem. Tím si určujeme stanovisko. Od něj vyplňujeme společný prostor a tím se dostáváme ke svému duchovnímu svébytí. Když jsem v rovnováze, nevnímám jen sebe sama, vnímám i něco jiného. Smyslu pro rovnováhu vděčíme za to, že máme smysl pro bytí, pocit, že něco je. Je to veliká věc. Mohu říct: tam stojí skála, tam běží pes, tam jede auto a mít u toho jistotu, že to všechno skutečně existuje. Jak je to možné? Je to možné jedině díky tomu, že mám svoje stanovisko, ale nezůstávám přitom jen sám v sobě. Vidím i vše ostatní ve společném prostoru.

4 SMYSLY DUŠEVNÍ

Následují čtyři velmi odlišné smysly. Duševní smysly, čich, chuť, zrak, smysl pro teplo. Duševními smysly se člověk spojuje se Světem. Často se charakterizují tak, že u nich jde o vlastnosti věcí. Označujeme je jako kvality. Většina lidí by zde očekávala i sluch. Níže si ukážeme, proč můžeme sluch vnímat spíše jako duchovní smysl.

5)   ČICH

Při čichání musíme něco co je venku vdechovat do sebe. Musíme to přijmout do sebe. Pouze u jediného smyslu - čichu, zažíváme pocit, že nemáme co dočinění s nějakou hranicí. Nenarážíme na hranice. Spíše máme pocit, že nás něco přemohlo. Je to proto, že jsme donuceni něco čichat, nemůžeme si jen tak přestat čichat. Aromatické látky nám dýcháním přechází do krve. A to je něco velkého. Nemůžeme se aromatickým látkám vyhnout. Zápach nebo vůně, prostě nás přemůžou.

Například v našem Centru Serafín využíváme účinků jedné z nejhlubších pamětí, čichové paměti. Díky vůni esenciálních olejů růže, což je jeden z nejsilnějších Kosmických kódů Kristovských energií, se při zvukových harmonizacích a meditacích hlouběji propojujeme s Kosmickými prazákladními silami.

Co se děje při tom, když si nás zápach nebo vůně podmaní? Na chvíli při tom zapomínáme sami na sebe. Při čichání jsme jako nádoba. Nemáme pocit, že cítíme nosem, ale celou svojí nádobou. Právě proto může být nějaká vůně natolik omamující. Zmocňuje se celé nádoby - celé bytosti - a my ztrácíme své bdělé vědomí. Když vejdeme do místnosti s výraznými pachy, nemůžeme se jen tak hned soustředit na vážné rozhovory. Je však úžasné, jak si tělo umí poradit. Je fyziologicky dáno, že nic nemůžeme cítit příliš dlouho I výrazný zápach po nějaké době již nevnímáme. Znáte tu otázku nově příchozího: jak můžete vydržet v takovém smradu? Kdybychom však sami byť jen na chvíli vyšli ven a vrátili se zpět do místnosti, zápach znovu ihned ucítíme. Pro člověka je charakteristické, že to co je zjevné, je skrze čich vždy znovu zatajováno.

Lidé mají oproti zvířatům vyvinutý čich jen nepatrně. Vůbec ani netušíme, co vše se děje, když například pes sleduje stopu. Had umí zachytit nejmenší možnou jednotku pachu, jaká přichází v úvahu, jednu jedinou molekulu. To je absolutní dokonalost čichového orgánu. A u člověka? Máme jen malý povrch čichové sliznice. Člověk cca 5 cm čtverečních - 5 miliónů čichových buněk a pes cca 150 cm čtverečních - 220 miliónů. Matematicky to vychází, že pes by měl mít čich lepší 44x. Ve skutečnosti ho má řádově lepší milionkrát. Je to zřejmě tím, že to je jeho primární smysl, který neustále trénuje.

Zvířata jsou bezprostředně spojena se Světem. Využívají instinkty. Dalo by se říci, že u zvířat instinkty využívají především čichový orgán. Například losos se díky čichu dokáže z moře vrátit zpět různými řekami až do potoka, ve kterém se narodil.

Nervová vlákna jsou vedena skrze čichovou kost do čichového bulbusu, který je již součástí mozku. Čichová nervová vlákna jsou nejkratší ze všech smyslových orgánů. Čichové vjemy jsou díky tomu velmi rychlé a přímo buší do mozku. U zvířat se věnuje čichu téměř celý mozek, zatímco u člověka jen jeho nepatrná část. Čím vývojově "vyšší" živočich obratlovec, tím menší oblast jeho mozku se čichu věnuje. Ze zvířat je u opice nejmenší. U člověka je ještě menší než u opice. Dokonce po narození se u člověka ještě dále zmenšuje a "smršťuje." Jakoby člověk neměl být žádný zevní čmuchal, ale všechno by v něm mělo být zvnitřněno.

V oblasti čichu máme co dočinění se základem své vlastní morality. Čichové vjemy neumíme dost dobře kvalitativně posuzovat. Vždy je musíme jen přirovnávat k něčemu. Jedno rozdělení kvalit však můžeme použít. Je to dobré - voní to, nebo to není dobré - páchne to. Proto třeba říkáme, že samochvála smrdí a nikoliv že je třeba křivá. Když je nějaká záležitost hodně nečestná, když je nečistá, tak řekneme - "to smrdí". Když se nám nějaké chování nezamlouvá, tak řekneme někdy, že nám takové jednání nevoní. Pro úsudky ve vyšších rovinách často saháme k výrazům spojeným s čichem. Moralita člověka šíří kolem sebe nezaměnitelnou vůni nebo zápach. Autoři moudrých textů hovoří přesně tímto jazykem. Ať v Parsifalovi, nebo v Bibli, všude je hřích zapáchající a Poznání Božského voňavé a třeba ve starém Egyptě bohové při posuzování morality zemřelého k němu napřed přičichnou. Když k němu bohové přičichli, zemřelý před nimi nemohl nic skrýt.

Díky čichu na Zemi vnímáme hodnotu věcí. Znáte to okřídlené rčení - mít na něco čich. V tomto hodnocení se hloubkově ukrývá i napojení na instinkty. Dnes už není morálka tak zjevná. Vyžaduje určité rozpoznávací úsilí. Je dobré svůj čich v určitých oblastech rozvíjet i duchovně. Existují silné vazby mezi určitými pachy či vůněmi a pudy a instinkty. A my víme, že velká část lidské sexuality spadá právě pod moc pudovosti.

A pak je tu něco podivuhodného a podivného. Člověk má oproti zvířatům velmi upozaděný čich, díky jasně nejmenší čichové části mozku, přesto jako výjimečný tvor má jasný, oddělený, vyčnívající nos. Zvířata - savci - mají čenich, u kterého je horní ret a čichové ústrojí srostlé. Nemají nos.

Co je lidský nos ve své nejhlubší podstatě? Lidský nos - je velmi LIDSKÝ. Když chce režisér filmu sáhnout po nějaké antropoidní "nelidské" příšeře, tak velmi často odebere lidskému obličeji nos a je to. Každý z nás má jiný jedinečný nos. Herci na divadle mění svoji vizáž nejsilněji právě maskérskou úpravou nosů. Říkáváme "podle nosa poznáš kosa."

Když se chtějí lidé někomu vysmívat, tak na druhého udělají dlouhý nos, tedy symboliku delšího nosu, jakože nad ním mají osobní převahu a vysmívaný ho má menší (je méně schopný člověk). Opravdový moudrý pohádkový svět hovoří řečí podprahové moudrosti. Dětské Duše po této moudrosti touží. Nacházíme zde veliké Kosmické pravdy. Dřevěná vyřezávaná pohádková figurka Pinocchio nejvíce ze všeho touží stát se živým člověkem. Jejím hlavním charakteristickým prvkem je, jak jinak, dlouhý nos. Tolik touží po Lidství, že se na svůj nos neustále dívá do dálky. Když chtějí klauni obecně zlehčit lidství, tak si zakryjí nos bambulkou. Má to svůj prapůvod z dávných dob, kdy odsouzení k smrti museli absolvovat potupný pochod, ve kterém byli před popravou zbaveni posledních zbytků lidské důstojnosti.

Čich jako duševní smysl? Kdo by to byl původně řekl. Malé děti jsou ještě plně napojené na domovinu své Duše. Na podvědomé úrovni znají vyšší moudro. Proto když si hrajeme s dětmi, tak to, jestli lžou anebo mluví pravdu, tedy morální kvalitu, v symbolické formě poznáváme podle jejich nosu. Pevný nos symbolizuje pravdu (pevné člověčenství) a naopak měkký nos lež.

6)   CHUŤ

Ústa jsou naším soukromím. Jsou naším vlastím osobním prostorem. Pokud do nich něco chceme vpustit, musíme "otevřít dveře" a vpustit to. Jaký rozdíl oproti čichu. Pach do nás vstupuje bez pozvání, přepadává nás, působí přímo na naše pudy, zatímco chuť ne. Chuť nás nepoutá násilně s přírodou. K chuti musíme my sami tak trochu přispět. Suchý cukr nemá žádnou chuť, aby měl chuť, musíme přidat svoje sliny. Musíme ochutnávané látce vyjít vstříc. Jídlo a vnímání chuti je intimní záležitostí. Vstupujeme tím do intimního rozhovoru s látkou. Rozhovoru proto, protože něco přinášíme vstříc. To se u čichu neděje.

Chuť je vlastností toho, co přijímáme do sebe a čím se takříkajíc stáváme. A ono chvilku trvá, než zvážíme, čím se máme stát. Je potřeba si s látkou důkladně a aktivně promluvit. Děje se to velmi aktivním a pohyblivým "mluvítkem" - starostlivým a pozorným jazykem. Je strážcem prahu. Stráží práh mezi tím co bylo makrokosmem a co se má stát naším tělem - mikrokosmem. Odehrává se zde dokonalá orchestrální souhra několika smyslů. Při fascinující práci ochutnávání vnímáme současně chuťově, hmatově, životním smyslem a také smyslem pro teplo. To vše se odehrává v ústech. Vnímáme, zda je to nebezpečně horké, nebo ostré, a také ochutnávání bez čichu je takové jen napůl.

Žvýkání je velmi důležité. Jdeme látce naproti, přinášíme tím potřebné sliny, které později pomohou látku dobře vstřebat. V moderní době vidíme, že ovocné šťávy a kaše naše děti odnaučují tolik prospěšnému žvýkání potravy.

Chuť je smysl, se kterým zdá se umíme zacházet nejhůře. Co se stane, když se budeme dva měsíce krmit pouze a jedině nezdravými dobrůtkami na recepci? Po čase zatoužíme po nějakém známém obyčejném zdravém jídle. Když nemůžeme dlouhou dobu jíst, například když jsme nemocní, co vnímáme při prvním jídle - polévce? Vnímáme, zda je to zdravé nebo ne. Zda to tělu prospívá nebo ne. A to jsou dvě skutečné kvality chuti: jestli je něco zdravé nebo nezdravé. Makrokosmos vytvořil tělesný chrám pro naši Duši. Na nás je, abychom svými smysly poznávali, co tomuto chrámu prospívá a co ne. Sáhněme si do svědomí, zdá se, že skutečně platí, že chuť je smysl, se kterým umíme zacházet nejhůře.

Měli bychom se začít učit používat chuť opět správně. Měli bychom díky chuti chtít vědět, zda je něco zdravé nebo nezdravé. Nezachrání nás žádné ultramoderní diety ani výživoví poradci. Musíme sami za sebe rozvinout vlastní smyslový orgán. A musíme začít už od dětství a nepoužívat chuť pouze k mlsání. A netýká se to jen umění rozlišování na zdravé a nezdravé. Týká se to i množství potravy. Bohaté společnosti to svádí k přejídání. A chuť může být v určení přiměřenosti množství stravy velmi moudrým rádcem. Velmi dobře můžeme poznat tzv. "poslední sousto".

Pomocí chuti byly dříve objevovány i léky. Nejlepší "lékárenská" ochutnávačka je koza. Proto říkáváme "mlsná koza", protože si přesně podle chuti vybírá tu jedinou správnou bylinku, kterou právě potřebuje. Chovatelé koz často říkají, že koza existuje buď zdravá, nebo mrtvá, ale nemocná že nebývá. Proto mnoho skvělých bylinkářů sleduje kozy, jaké bylinky si vybírají v té které situaci. Která bylinka je dobrá pro vybíravou kozu, bude dobrá i pro člověka.

Chuťové kvality rozlišujeme lépe než čichové. Na jazyce máme velké množství chuťových pohárků. V přední části jazyka vnímáme sladké, slané, kyselé a v zadní části jazyka převážně hořké. Zajímavé je, že uprostřed jazyka je kruhová oblast, která je v zásadě necitlivá na chuť.

Sladké - je příjemné. Dokonce si můžeme sami zpříjemňovat chutě. Například mouka nemá v ústech žádnou chuť, avšak po minutě začne chutnat sladce. Děje se to díky metabolickým a trávícím procesům. Kyselé - něco v sobě musíme přemoci. U kyselého se v nás něco svírá, stahuje k sobě. Slané - Sneseme jí jen špetku. Samotnou sůl bychom nezvládli. Sůl si dávkujeme jen po špetkách, podobně jako hořké. Přitom obojí k životu potřebujeme. Sladké souvisí se střední oblastí lidské Duše, s nevědomou a nesamostatnou. Kyselé v nás probouzí něco víc - osvěžuje nás. Sůl probouzí úplně a zcela. Kuchaři vědí, že soli mají dát právě tolik, aby na povrch vyplula chuť, která by jinak zůstala ukrytá. Sladké a kyselé chutná samo o sobě. Slané umí probouzet jiné chutě. Sladké dáváme malým dětem nejdříve. Teprve až potom kyselé. A slané až mnohem později, neboť je pro děti dokonce škodlivé.

Zvířata jsou na sůl odkázána. Lidé si jí cení a odedávna s ní obchodují. Římští legionáři dokonce nebojovali, dokud kromě žoldu nedostali také pytlík soli. Princip působení soli je podobný principu působení myšlení. Když používáme myšlení, je to proto, abychom si uvědomili něco jiného než samo vědomí. Pomocí myšlení dokážeme něco jiného popsat a vysvětlit. Třeba jeden druhému dobře popíšeme růži, díky myšlení. Přitom myšlení samo u toho stojí stranou. Stejné je to u soli. Díky soli zvýrazníme (dobře popíšeme) chutě ostatních složek a látek. Z duchovního hlediska je myšlení a solení stejného principu. "Vysvětlit" někomu růži znamená v principu "osolit" někomu růži.

A co hořké? Hořké vyžaduje určitý způsob vědomého sebezapření. Proto děti hořké nechtějí. Hořké je o určitém vývoji. Podobně jako bolest u životního smyslu. Necítili bychom se nikdy plně lidmi bez poznání bolesti či hořkosti života, bez toho, abychom se museli o něco snažit. To oslovuje naši vůli.

Oblastí, kterou přijímáme potravu a kterou vnímáme chutě, také mluvíme. Je to velmi silný vztah. Často mluvíme v pojmech chuti. "nemastný neslaný" výklad, "hořká" pravda, "sladké" řečičky, "kyselý" dědek, "jedovaté" poznámky, Jedno z nejpůsobivějších biblických podobenství je podobenství o hladu a žízni. Když chceme vyjádřit nejhlubší lidské touhy, saháme po výrazech hladu, žízni, vyprahlosti.

Nejprve zevní vnější svět - makrokosmos - nás skrze posvátnou stravu utváří a oplodňuje. Následně člověk oplodňuje Svět něčím posvátným - utvářením kultury.

Amenhotep II. je krmen nebeskou krávou Hathor

Přijímáme tělesnou látku. Analogicky pak přijímáme také učební látku. Nějaké knihy můžeme i hltat či polykat a jiné naopak mohou být pro nás nestravitelné. Pozemská strava - Duchovní strava. A nejde jen o to, odkud naše potrava pochází, ale také o to, jak s ní nakládáme. Zdravé je neodlučně spjaté s léčivým a léčivé s posvátným, se svatým Duchem. Víme, že největší uzdravující sílu mají hořké látky. Při všech životních zkouškách, kterými člověk prochází, by si měl klást otázku: nepatří i to hořké k mojí "potravě"? Nemohu ze smutných a nepříjemných zážitků čerpat velkou uzdravující sílu?

7)   ZRAK - právě probíhá zpracovávaní textů

8)   SMYSL PRO TEPLO - probíhá zpracovávaní textů

4 SMYSLY DUCHOVNÍ - právě probíhá zpracovávání textů

9)   SLUCH

10)   SMYSL PRO ŘEČ

11)   SMYSL PRO MYŠLENKY

12)   SMYSL PRO JÁ