WOW - zření
JAK LZE ZŘÍT VĚDOMÍ aneb JAK LZE ZŘÍT NEHMOTU
Chtěli byste "na vlastní oči" uzřít svoje vlastní vědomí? Chtěli byste vidět "na vlastní oči" nehmotu? Chtěli byste "na vlastní oči" pozorovat životní prostředí, ve kterém běžně funguje Duše?
Mám pro Vás nachystaný malý velký pokus, který můžete uskutečnit kdykoliv a kdekoliv. Tato "malá" praktická ukázka je sice zdánlivě malá a jednoduchá, ale svým dopadem (díky pochopení), je nekonečně velkolepá.
Viděli jste film AVATAR? Obsahuje mnoho hlubokých mystických souvislostí. Děj filmu se odehrává kdesi, na dosud ještě nezničené nádherné planetě jménem Pandora, na které žijí humanoidní bytosti, kterým se říká Náví. Žijí beze strojů a bez naší "moderní" technologie, tedy zdánlivě primitivním způsobem života, avšak zcela smysluplně a v úctě a pokoře a v plném napojení na Ducha přírody a Ducha celé Pandory. Náví, se mezi sebou zdraví slovy: "ZŘÍM TĚ"
To je nádherné oslovení, které svým významem hluboce překračuje rámec "pouhého" vidění.
Proč autor filmu AVATAR zvolil pro plně napojené bytosti právě takové oslovení? Co vlastně znamená výraz zřít? Znamená to totéž co vidět? Níže uvádím krásné podrobné pojednání od Vladimíra Šmilauera o původu a významu slov vyjadřujících vidění, zření, hledění, koukání ... Jsou v něm uvedené úžasné souvislosti - doporučuji.
Současné vědecké paradigma, které se stále ještě ze setrvačnosti vyučuje na školách, vychází z mechanisticko-materialistického pojetí světa. Špičkoví vědci však již dávno pracují s vyššími koncepty: kvantovými, informačními, psychoenergetickými, duchovními. Důvod je nasnadě: zažitý koncept časoprostorového omezení již dávno není v souladu s moderními kvantovými poznatky. Vesmír se prostě "děje" v jakési dějově smysluplné kauzalitě, kdesi nad hranicemi okleštěného časoprostorového konceptu. Zdá se, že události se dějí spíše skokově (významově/informačně), jakoby na základě smysluplnosti děje (čas kairos), než, že by se odvíjely mechanicky a chronologicky (čas chronos).
Ukazuje se, že čas je spíše iluzí, než fyzikální veličinou, či realitou. Někteří špičkoví vědci již navrhují, aby byl čas spíše chápán jako iluzorní složka vědomí, než jako reálná fyzikální veličina. Čas ani nejde sám o sobě definovat. Vědci zjistili, že čas není definovatelný! Čas by proto vlastně ani neměl být. Není totiž vědecký! Stejně jako třeba Bůh. Ten také není vědecký, a proto pro vědu neexistuje.
Ve své podstatě se čas ukazuje být konceptem a způsobem vnímání. Pokud se to však má s časem takto, potom se to má úplně stejně i s prostorem, protože čas a prostor se navzájem prolínají ve společný časoprostor. Pokud jednou skutečně přijmeme tuto radikální konceptuální myšlenku, ve které je časoprostor způsobem vnímání a nikoliv prvotní fyzikální realitou, potom budeme muset přijmout i prazvláštní myšlenku, že i hmota jako taková, je svojí podstatou stejným druhem iluze, stejně jako časoprostor. Nakonec přece jen zjistíme, že vše co existuje, je nepopsatelným zázrakem a dech beroucím projevem vědomí. Pokud to tak je, potom i naše vnímání je dech beroucím zázrakem.
Zkusme se tedy "PODÍVAT", jak svět VNÍMÁME, jak se na svět díváme, jak jej pozorujeme, jak jej zříme ...
Současná věda říká, že zrakový smyslový orgán pracuje na principu optického snímače (senZORU), tedy takovým způsobem, že zpracovává do něj vstupující světelné záření, převádí jej na neuronální elektrické vzruchy a dále odesílá k vyhodnocení do mozku. Pro současnou vědu zkrátka neplatí ta krásná stará lidová moudrost, že "oko je do Duše okno." Věda neví (protože necítí), že pohled z očí do očí je na podvědomé úrovni vzájemnou psycho-energeticko-informační interakcí. Věda neví, že oko interaktivně září do svého okolí a tím jej spoluvytváří.
Pokud souzníte s tím, že "oko je do Duše okno", potom je jen přirozené, aby oko kromě přijímání světla, také zářilo a vyzařovalo, protože Duše není "cosi" mrtvého a neaktivního. Duše je přece život sám, Duše je ZÁ-ZRAK. Duše je ZA ZRAKEM. Duše září a vyzařuje. Duše tvoří. Vědomí tvoří.
Jak níže krásně vysvětluje Vladimír Šmilauer, slovo zříti jsme zdědili přes praslovanštinu. Jeho původ je ve starém indoevropském jazyce. Ve většině slovanských jazyků má shodný význam s českým. Původní význam slov vidět a zřít zděděný z indoevropštiny znamenal původně "zářit, svítit, lesknout se". Krásně to vidíme na slově "ZŘÍT"; souvisí nejen se slovem "ZRAK" a "ZOR", nýbrž i se slovem "ZÁŘE" a "ZORA" (ranní záře).
Proč to všechno uvádím? Protože to myslím přesně vystihuje podstatu zření a protože za chvíli budete mít sami možnost vědomě "poZOROVAT" různé jemné nuance skutečnosti, že pozorovat skutečně znamená "ZÁŘIT, SVÍTIT, LESKNOUT SE", a že "pouhým" pozorováním tvoříte a že vědomí je zázrakem, který je ZA ZRAKEM.
Naší "malou velkou" pomůckou se stane "obyčejný" stereogram. Nejspíš jej znáte. Je to sice plošný obrázek, avšak jeho jednotlivé části jsou tak chytře rozloženy, že pokud se očima díváme "šikovně", tak zamýšlený cílový obrázek uvidíme jasně a výrazně prostorově s překvapivou hloubkou, která začátečníkům z počátku vyráží dech. Pokud se však na stereogram nedíváme "šikovně", tak žádný cílový obrázek prostorově nevidíme. V takovém "nešikovném" případě, pak většinou vidíme jen změť nějakých plošných barevných fleků a žádný prostor se z obrázku nevyklube.
Nebojte, nebojte, jde to dobře natrénovat. Existuje mnoho fíglů jak si pomoci. Já sám jsem objevil jeden docela praktický a rychlý fígl, jak si pomoci při sledování stereogramu na monitoru počítače.
Naše dvě oči se dívají na svět ze dvou různých pozic, ze dvou různých úhlů pohledů. Každé oko tedy vždy vidí trošku něco jiného. Tyto dva trochu odlišné obrazy zpracovává naše vědomí do jednoho výsledného prostorového vjemu. Kdybychom se dívali na obrázek stereogramu stejně jako se díváme na běžné obrázky, tak bychom zaostřili obě dvě oči na jedno stejné místo přímo na ploše obrázku. U stereogramu se však musíme dívat jinak. Jakoby skrz obrázek, až za něj. Vlastně se nesmíme snažit zaostřeně pozorovat povrch obrázku. Musíme se dívat jakoby až za obrázek a tudíž mít samotnou plochu obrázku stereogramu rozostřenou. Je to nutné z toho důvodu, aby levé a pravé oko mohlo vidět jiný kousek povrchu obrázku. Stereohgram totiž obsahuje v určitých místech informace určené pro levé oko a v ostatních místech informace pro pravé oko. Proto se musíme dívat "za obrázek", aby každé oko hledělo na jiný kousek povrchu obrázku. Proto je v pořádku, když samotný povrch obrázku nevidíme zaostřeně.
Maximální efekt prostorovosti se dostavuje tehdy, pokud jsou naše oči zaostřeny na dvojnásobnou vzdálenost, jaká je mezi námi a stereogramem.
TIP pro případ potíží: Je to jen otázka cviku. Ale je pravda, že odpočatým očím to jde mnohem snadněji, než třeba večer očím unaveným. Jednou jsem se díval do stereogramů po delší dobu. A najednou se mi stalo, že se mi přestalo dařit vidět prostorovost. To mě úplně vyvedlo z míry. Nechápal jsem to. A čím víc jsem se snažil, tím víc mi to nešlo. Pak jsem si uvědomil, že to není o snaze. Ta naopak úspěšnost blokuje. Chce to uvolnit se a nijak zvlášť se nesnažit. Ve chvíli, kdy jsem se konečně nesnažil, mě zaujal odlesk od stropního světla na displeji monitoru notebooku. V tom místě byla plocha obrázku stereogramu díky odlesku hůř vidět. Bylo to takové lesklé okýnko, lesklý ostrůvek uprostřed stereogramu. Zadíval jsem se do něj, jako bych se díval do okýnka. Přestal jsem se snažit vidět prostorovost. Díval jsem se jen do lesklého okýnka. A v tu chvíli moje unavené oči opět umožnily vnímat stereogram prostorově. Zjistil jsem, že když mi to nejde, nebo mám unavené oči, tak mi stačí nastavit si monitor tak, abych tam měl někde menší odlesk. Zadívám se do něj a pak už jde vše samo. To je můj praktický tip pro případ potíží.
Každopádně si nějakou dobu pohrávejte s pozorováním stereogramů. Pokud máte nějaké oční vady, raději mějte svoje dioptrické brýle.
Pohrávejte si s různými stereogramy. Na internetu jich najdete hromady například zde. Na počítači to funguje stejně dobře, jako u vytištěných stereogramů. Zkušenosti se budou hodit. Zjistíte, že stačí jemně pohnout hlavou, nebo mírně přeostřit a prostorový obraz mžikem zmizí a místo něj vidíte opět jen obyčejnou flekatou plochu. S vyššími zkušenostmi však již lze i pohybovat hlavou bez ztráty prostorovosti. Je to jen o cviku.
A teprve poté, až si úspěšně pohrajete, tak teprve tehdy prosím čtěte dál.
Dobrá, pokud se tak již stalo a nastřádali jste zkušenosti, další řádky Vám snad přinesou zamýšlené sdělení o zření. Nyní se prosím vraťme k přiloženému stereogramu. Tak co, vidíte ji? Krásná, barevná, chlupatá, prostorová veverka.
Otázka? Všimli jste si na stereogramech něčeho nezvyklého? Zaujalo Vás něco? Je u nich něco "jinak", než při běžném vidění?
Mě osobně to něco "jinak" uchvátilo hned od samého počátku. Trvalo mi však nějakou dobu, než jsem si uvědomil, co je tu jiné a o co tu jde ve skutečnosti.
To co u stereogramu vnímáme, je obraz, který existuje v našem vědomí, v naší mysli, nikoliv na ploše. Vytváří ho naše vědomí, naše mysl. Na ploše stereogramu není žádný prostor. Jsou tam jen jakési zdánlivě "nesmyslné" útržky a sekvence plošných fleků. Naše vědomí je vezme v úvahu a zpracuje je takovým způsobem, jaký mu umožňují jeho dosavadní zkušenosti. Lidé mají zkušenosti s prostorovým viděním, díky tomu jsme schopni tento obraz v mysli smysluplně složit a vnímat prostorově. Je to čistě mentální proces. Oči zachytí nějakou barvu a nějaké plošné sekvence a postoupí tyto informace do vědomí, které je vyhodnotí na základě dosavadních zkušeností. Vědomí se snaží sestavit si informace do vjemu, který mu dává smysl. Aby v nás stereogram vytvořil vjem prostorovosti, musí si naše vědomí prostor uvědomit a vytvořit jej tam, kde fyzicky reálně není. Na ploše stereogramu nejsou žádné informace o prostoru.
Vědomí pracuje tak, že si uvědomuje. Představit si, znamená uvědomit si. Vědomí si představí, uvědomí, či dosadí (jak komu libo) prostor tam, kde reálně není a to takovým způsobem, aby mu informace obdržené z očí dávaly smysl. Tento vytvořený prostor dosazený vědomím je čistě mentálním výtvorem. Vytvořený vjem prostoru, není prostorem založeným na informacích o fyzických rozměrech obdržených od fyzického smyslového orgánu.
Když vidím svýma očima prostor, který je mezi mnou a nějakým reálným fyzickým předmětem, tak tento prostor je takový, jaký běžně bývá. Je prostě normální. Normálně jsme totiž zvyklí na vjemy, které vznikají v našem vědomí na základě získaných informací o fyzickém světě z našich "filtračních" fyzických smyslových orgánů. Už chápete, kam směřuji?
Zrakový smyslový orgán je frekvenčně omezen. Vnímá jen v určitém spektru a z toho ještě jen něco. Je to prostě mohutný filtr, přes který se snažíme pozorovat nekonečně pestrý, frekvenčně neomezený Kosmos.
Není vjem prostoru jako vjem prostoru. Jeden vjem prostoru může být vytvářen na základě filtrovaných informací z očí a druhý vjem prostoru může být vytvářen bez fyzické "oční filtrace", může být vytvářen přímo, samotným vědomím, tedy bez fyzického mezení.
Takový prostor je prostorem "nefiltrovaným", je prostorem mentálním, je prostorem bez omezení, je prostorem "nehmotným." Pokud vidíme nehmotný prostor, vidíme nehmotu. Pokud vidíme nehmotu, vidíme práci našeho vlastního vědomí v rámci jeho pracovního prostředí.
A právě takový prostor vnímáme u stereogramu. Vypadá takový prázdný prostor stejně jako ten normální "reálný" prázdný prostor? Budu mluvit za sebe: ANI NÁHODOU! Když se zadíváte do stereogramu a budete se soustředit na pozorování holého prázdného prostoru "uvnitř" vnímaného obrazu, tak si uvědomíte, že tento prostor je ... a pozor, teď to přijde, JE NEPOPSATELNĚ JINÝ. Nedá se to slovy specifikovat. Alespoň mě to nejde. Vše co nyní uvedu, bude nepřesné a nevystihne to skutečnost. Nevadí, alespoň se ukáže, jak nám chybí slova a odpovídající zkušenosti.
Tento prostor - mentální výtvor vědomí, který je obrazem a vjemem prostoru, jenž vznikl až někde "za zrakem", je čirý, krystalicky průzračný, zářivý, svítící, lesknoucí se, nepopsatelně stříbrnkavý, superčistý a superjasný ... je jakoby dokonale prosvětlený zevnitř, není osvětlený odněkud zvenčí, sám ze sebe zevnitř ZÁŘÍ.
V úvodu píši, že původ slova ZŘÍT pochází z indoevropštiny a že má souvislost s významy "ZÁŘIT, SVÍTIT, LESKNOUT SE". Neuvěřitelné. Jednak oko skutečně září a svítí a současně platí, že pozorovat znamená uvědomovat si - a uvědomovat si znamená mentálně tvořit. Čisté mentální tvoření je tvoření "nefiltrované" hmotou. Čisté mentální tvoření by tedy skutečně mohlo vykazovat uvedené kvality "ZÁŘIT, SVÍTIT." Prastaré texty skutečně říkají, že VŠE JE SVĚTLO.
Když vědomě pozorujeme jemné nuance a vlastnosti prostoru "uvnitř" stereogramu, tak vlastně vědomě POZORUJEME PRÁCI NAŠEHO VLASTNÍHO VĚDOMÍ. Pozorujeme jeho výtvor. Výtvor vědomí. Vědomě tak zachycujeme okamžik tvorby naší představy, tvorby našeho vědomí. Vnímáme jaký je prostor, který není zatížený hmotou a hmotnými filtry a hmotnými omezeními. Zažíváme jaký je prostor mimo hmotné prostředí. Vnímáme zářivější vlastnosti krystalického prostoru uvnitř vědomí, uvnitř nehmoty.
Ten rozdíl je markantní. Stačí si pohrávat s očima a balancovat na hraně udržení vjemu prostorovosti. Chvíli jej vidět a na chvíli jej ztratit. Chvíli jej vidět a na chvíli jej ztratit. A porovnávat je mezi sebou. Jaký je, když je filtrovaný - reálný a jaký je, když je nefiltrovaný - ZVĚDOMOVANÝ. Ten rozdíl je zcela zřejmý. A přitom ... je nepopsatelný.
UVĚDOMUJI SI, ŽE NEVNÍMÁM PROSTOR ZRAKEM. VJEM PROSTORU VZNIKÁ ZA ZRAKEM. UVĚDOMUJI SI, ŽE ZŘÍM.
Vědomí je zá-zrak. Když vidím obraz, který není omezen hmotnými filtry, tak ZŘÍM.
Velmi zajímavé pro mě je, že v mém případě se to netýká pouze prostoru, ale částečně i kvality vnímaných barev. Barva na ploše obrázku stereogramu mi připadá běžná a "normální", zatímco barva vnímaná "uvnitř" stereogramu je opět zářivější a krásnější.
Představuji si, že až jednou budu bez těla, budu prostor vnímat právě takto, dokonale, nefiltrovaně, krystalicky čistě, třpytivě a že barvy budou mocné a zářivé. Vše bude výtvorem vědomí, vše bude světlem a já budu ZŘÍT.
Vladimír Šmilauer
Původ slov: viděti, zříti, hleděti, dívati se, patřiti, koukati
Zrak je nejvýznamnější z lidských smyslů. Vjemy zrakem podávané jsou velmi bohaté, živé a utkvívají v mysli hodně trvale. Proto je náš obraz světa vybudován především na dojmech zrakových. Tato skutečnost se obrazí mnohonásobně i v našem jazyce, zvláště v rozlehlé a zajímavé skupině slov, jež vyjadřují zrakové vnímání a jichž se mnohonásobně využívá k označování nejrozmanitějších dějů duševních. Jsou to slovesa viděti, zříti, hleděti, dívati se, patřiti a koukati. Třebaže všechna tato slovesa znamenají zhruba totéž, přece jsou mezi nimi jisté rozdíly. Neboť v jazyku není slov, která by ve všech případech znamenala přesně totéž. Mluvíme-li prostě o schopnosti vnímati očima, upotřebíme slovesa viděti. Někdo vidí dobře, někdo špatně a někdo je dokonce nevidomý. Naproti tomu užívání této schopnosti označujeme slovesy ostatními: můžeme na všechny strany bystře nebo zděšeně hleděti, dívati se, patřiti, koukati nebo (po) zírati. A konečně pro vjemy získané zrakem máme zase jiný výběr sloves. Svého známého jsme na koncertě uviděli, uzřeli, spatřili - zde se nemůžeme vyjádřiti slovesem "dívati se", "hleděti", ani "koukati"! Zato máme ještě zvláštní sloveso, zočiti. - Mezi jednotlivými slovesy jsou pak rozdíly slohové; v tom se od druhých nejnápadněji odlišuje sloveso "koukati se" a "zříti". Všichni cítíme, že sloveso koukati je lidové a že by ho nemohl užíti ani básník, ani vědec. Naproti tomu větu jako "Pozřela na něho něžně" můžeme sice čísti, ale jistě bychom ji neřekli v hovoru. Aspoň my v Čechách ne; ve východních částech našeho jazykového území se tohoto slovesa užívá zcela běžně. To je další rozlišení sloves: podle nářečí. V mnohých částech Moravy neznají slovesa "dívat se", "koukat"; zato mají na Moravě zvláštní sloveso "nasísat - nasésnót".
Původ sloves vidění je různý. Některá z nich, viděti, hleděti, dívati se a zříti, patří k nejstarším součástem našeho slovníku. Zdědili jsme je přes praslovanštinu již z jazyka indoevropského. Tato slovesa mají ve většině slovanských jazyků významy shodné s českými. Naproti tomu je sloveso patřiti jen západoslovanské, koukati pak jenom české. O původu slovesa "patřiti" nevíme nic, sloveso "koukati" je přejato z německého gucken.
Když pátráme po tom, jak vznikla ona stará slovesa, zděděná z indoevropštiny, docházíme k jednotnému poznatku: slovesa vidění znamenala původně "zářiti, svítiti, lesknouti se". Stará představa spojovala tedy schopnost vidění s leskem, září, ohněm očí; vždyť i nám dosud "vyhaslý zrak" znamená slepotu. Nejlépe to vidíme na slovese "zříti"; s ním souvisí nejen slova "zrak" a "zor", nýbrž i "záře" a "zora", t. j. ranní záře. Sloveso "hleděti" znělo praslovansky "ględěti"; již z této podoby lehko poznáme, že je příbuzné s německým glänzen, t. j. lesknouti se, třpytiti se. A sloveso "dívati se" konečně souvisí se slovem "den", jež původně znamená "světlou dobu". Jedině u nejstaršího z těchto sloves, u slovesa "viděti", nedovedeme již postřehnouti tento původ.
Slovesa vidění - zvláště když je spojujeme s různými předponami - nabývají nejrozmanitějších významů.
Dívá-li se mladý muž po dívkách, stává se, že ... pokračování najdete zde