DALŠÍ PLANETA NA NAŠÍ VLASTNÍ PLANETĚ

Titulek zní sice bombasticky, ale je to proto, že celé téma je opravdu bombastické.To, co se ukrývá pod hladinou oceánů je natolik odlišné povahy a natolik neprozkoumané, že to směle můžeme označit za další jinou planetu na naší vlastní planetě. 

Uvedeme si zde příklad podpořského tvora, u kterého někteří vědci sami navrhují, že možná pochází z tzv. panspermie, neboli odjinud z Vesmíru, přičemž toto podezření postupem času stále sílí, neboť vědecké analýzy DNA tomu jdou naproti. Z hlubšího pochopení vlastností tohoto tvora a jeho původu můžeme jakožto lidstvo neuvěřitelně mocně těžit. Jedná se o chobotnici.

U chobotnic je jednoduše řečeno všechno jinak. Prostě všechno. Jejich konstrukce je natolik odlišná, že se na vědeckých konferencích skutečně probírá možnost, že jejich DNA pochází odjinud z Vesmíru. Existují dva vědecké tábory ohledně konstrukce chobotnic. Jeden říká, že z nějakého podivného a nevysvětlitelného důvodů se jejich evoluce odehrávala zcela jinou cestou než u všech ostatních živočichů, a druzí navrhují mimozemský původ jejich DNA. Už to samo je velice poučné, neboť pokud se jejich evoluce odehrávala zcela jinou cestou, tak to znamená, že inteligence je zákonitým procesem vývoje a že existuje mnoho různých cest, a tudíž se tento princip musí odehrávat plošně všude ve Vesmíru. A pokud je to DNA z Vesmíru, tak to znamená opět totéž. A to je úžasné zjištění. Ať už platí to či ono. Vesmír je plný různých cest života a je to zákonitý proces. 

A v čem že je chobotnice natolik odlišná? Je odlišná zcela a zásadně doslova v těch nejdůležitějších věcech. Má úplně jiný typ inteligence, má úplně jiný způsob přepisování DNA informací, má úplně jiný způsob vnímání podnětů atd atd. 

Příklady: I když má chobotnice počet neuronů přibližně jako pes, tj. půl miliardy (člověk má cca 90 miliard) tak s nimi zachází natolik odlišným a efektivním způsobem, že nám její neuronální činnost připadá jako mimozemská. Chobotnice má 8 chapadel a jednu hlavu, přičemž každé chapadlo má svoje vlastní neuronální (mozkové) centrum, které se rozhoduje zcela autonomně. Dokonce i po úplném oddělení od těla se dále rozhoduje samo za sebe. Centrální mozek chobotnice v hlavě dává obecné koordinační podněty osmi mozkům v chapadlech a důvěřuje jim, že si s tímto obecným pokynem poradí samostatně co nejlépe jak umí. Centrální mozek tedy pozoruje, co samostatné mozky vymyslí samy za sebe a pak to vyhodnotí a dá nové zastřešující plošné pokyny. Je to jako velící centrum pro stanovování globálních strategií, přičemž samotné provedení už nechává s důvěrou na podřízených. Samotný princip fungování se zdá být vyspělejší, než když pouze jeden mozek řeší vše v jednom těle v reálném čase. Chobotnice funguje v principu tak, jako když skupinu schopných a šikovných lidí vede schopný a šikovný velitel, který má nadhled a přitom panuje mezi oběma vrstvami důvěra a spolupráce. A při takto dokonale efektivní neuronální organizaci a koordinaci je potřeba k vysokému výkonu celkově nižší počet neuronů. Toto není pozemská architektura života. Nikde jinde ji nevidíme, a přitom je zcela zásadně odlišná. A je mimmořádně výkonná a efektivní. Toto není malý evoluční rozdíl. Je to zcela jiná logika konstrukce. Ukazuje nám to, že inteligence může mít zcela jiné roviny, parametry a může fungovat na jiném základě, např jako kolektivní inteligence různých autonomních mozků propojených navzájem mezi sebou. Toto nikde jinde v pozemské živočišné říši nevidíme. 

Další obrovskou odlišností jakoby z jiného světa je samotné fungování DNA u chobotnic. V čem je rozdíl? 

U všech živočichů platí, že DNA obsahuje instrukce. Ty se přepisují do RNA a ta následně řídí tvorbu bílkovin. Je to jednosměrný tok informací, ale chobotnice tento tok narušují. Jejich buňky aktivně přepisují RNA ještě předtím, než se z ní vytvoří bílkoviny. Mění tak vlastně jednotlivá písmena genetického kódu za pochodu v reálném čase podle potřeby a tím neuvěřitelnou rychlostí reagují na změny podmínek okolí a přepisují v podstatě vědomě v reálném čase svoji DNA tak, aby se co nejlépe přizpůsobily novým podmínkám. U savců se sice editace RNA vyskytuje, ale jen zhruba u 1% všech přepisů. U chobotnic je to mnohonásobně více. Desetitisíce míst v jejich genomu podléhá aktivní editaci !!! To znamená, že chobotnice si doslova přepisují vlastní genetický software za pochodu. Teto proces probíhá rychle, efektivně, cíleně a vědomě a nikoliv nějakými náhodnými mutacemi. Přizpůsobují se prostředí nikoli napříč generacemi, jak se to děje prostřednictvím teorie klasické evoluce, ale v rámci jednoho jediného krátkého života. To nám říká důležitou věc, a to že se nejedná o nějaké náhodné mutace v průběhu milionů či tisíců let, ale o přímou řídící vědomou činnost nějakého neviditelného vyššího "softwaru" (inteligentního informačního nehmotného souboru / těla). A to významně nabourává klasické představy o evoluci jako takové. Tato vlastnost sice existuje i u několika dalších hlavonožců, ale nikde v takovém rozsahu. Chobotnice žije velmi krátký život. Jeden až maximálně tři roky. Žije navíc samotářsky. A také proto je zarážející, že je velice inteligentní. Vše si totiž musí objevit a naučit se bez rodičů či učitelů zcela sama a během kratinkého života. A to je obdivuhodná schopnost. 

Výzkum chobotnic nabírá na obrátkách, protože jejich další konstrukční technologie, které používají jsou doslova dechberoucí a lidstvo by to také rádo technologicky umělo. 

Chobotnice dokáže na svém povrchu těla vytvářet důmyslné optické projekce a efekty. Je to doslova jako ze Sci-Fi filmu. Na povrchu své kůže má chobotnice speciální buňky tzv. chromatofory. Má jich tam miliony. Každý jeden chromatofor je ovládaný individuálním nervem. Přičemž všechny řídí ta výše uvedená decentralizovaná nervová soustava. Je to jako dirigovat orchestr o milionech hudebníků, z nichž si každý hraje zcela individuálně svoji vlastní notu, a přesto z toho vědomě vzniká komplexní a koherentní dokonalá melodie. V roce 2015 vědci z kalifornské univerzity v Berkeley zjistili, že kůže chobotnice obsahuje opsiny, což jsou světločivné proteiny, které se normálně nacházejí v očích. To znamená, že kůže chobotnice může do jisté míry vidět. Nevidí zřejmě obrazy, ale reaguje přímo na světlo a barvy ve svém okolí, zcela nezávisle na očích a mozku. Což je další autonomní vrstva reakcí. Kůže sama detekuje světelné podmínky a přizpůsobuje svou barvu lokálně. Tohle je úroveň biologického inženýrství, která nám připadá jako odněkud z Vesmíru. Co by za to inženýři dali, kdyby to uměli technologicky replikovat. A právě proto se chobotnice studují stále více a více. 

A samotná konstrukce očí chobotnice je (jak jinak) také zcela zásadně jiná. Mají tak dokonalou konstrukci oka, že je bez jednoho důležitého konstrukčního omezení, které obecně mají oči nás savců. U lidí procházejí nervová vlákna přes sítnici a vytvářejí takzvaný slepý bod. Což je místo, kde nic nevidíme. Chobotnice tohle omezení konstrukčně obešly tím, že jejich nervová vlákna vedou za sítnici, takže u nich žádný slepý bod neexistuje. 

A nejen to. Jejich oči jsou také schopné polarizovaného vidění. Vidí vzory v polarizovaném světle, které jsou pro nás neviditelné. To jim umožňuje lépe rozpoznávat průhledné objekty a orientovat se v prostředí, kde běžné vizuální signály nestačí. 

Mimochodem chobotnice mají modrou krev, neboť obsahuje místo železa měď. Modrá krev? Modrá (měďnatá) krev patří přece vládcům (návštěvníkům) z Vesmíru. Že by si sem na Zemi dovezli i nějaké to jejich "zvířátko"?  

Chobotnice je celá podivná. Zdálo by se nám, že plavání je pro ni nepřirozenějším pohybem. Ale vůbec tomu tak není. Chobotnice má tři srdce, dvě z nich pumpují krev výhradně do žaber. Třetí se stará o zbytek těla. A to třetí srdce přestane být, jakmile chobotnice plave, doslova se to srdce zastaví. Proto chobotnice raději lezou po dně, než aby plavaly, protože plavání je pro ně velice vyčerpávající.

O chobotnicích nevíme zatím skoro nic. Podmořský svět je pro nás skutečně doslova další planetou na naší vlastní planetě. Chobotnic existuje přes 300 druhů od jednocentimetrové velikosti až po 6 metrů rozpětí chapadel. A zřejmě mnoho dalších druhů se teprve ještě objeví ve velkých mnohakilometrových hloubkách. 

To, co je zatím největší brzdou zkoumání chobotnic je to, že jsou zkoumány výhradně v nádržích a sklenicích v laboratořích, nikoliv v jejich volném přirozeném prostředí. Zdá se, že autonomní podmořští roboti slibují velké pokroky v jejich poznávání. 

Každopádně se už ví, že chobotnice si pamatují tváře lidí, a to i dlouhodobě, a že k různým lidem přistupují různě, podle toho, jakou osobní zkušenost s nimi mají, že si vytváří svoje vlastní strategie, že si dopředu chystají akce i nástroje na budoucno až bude ta správná příležitost, že dokáží vědomě různými metodami "oblbovat" různé predátory, podle toho, o jakého predátora se jedná, že cítí, že cítí bolest a že dokážou být veselé i smutné. V roce 2021 Spojené království přijalo do svého zákona o ochraně zvířat pozměňovací návrh, který oficiálně uznal chobotnice a další hlavonožce jako vnímající bytosti schopné prožívat bolest a utrpení.

Chobotnice mají fascinující neuronální a genetické schopnosti. Jinak vnímají a jinak myslí. Kdyby chobotnice žily skupinově a mohly předávat svoje zkušenosti svým potomkům, kdo ví, jak by to vpadalo s jejich úrovní. A je dost možné, že tyto typy inteligence někde ve Vesmíru skutečně žijí kolektivně a předávají své zkušenosti potomkům. Je to velmi zajímavé a vzrušující. Jsou chobotnice odjinud?