moderní věda zjišťuje, že čas neexistuje

Je tomu skutečně tak? 

Je to v podstatě nejzásadnější otázka všech otázek.

Proč je to tak důležité? Protože nás to vede k pochopení sebe sama, kým jsme doopravdy a jaké máme možnosti.

Nejzajímavější a zároveň nejvíce znepokojující myšlenkou v současné fyzice nejsou černé díry, nebo konec vesmíru. Je to něco mnohem bližšího a "obyčejnějšího." Je to okamžik, který právě "uplynul."

Dnešní fyzika vychází z moderních výzkumů a poznatků a obrovského množství dat z urychlovačů částic a kvantových detektorů. Zkoumání podstaty hmoty probíhá na úrovních, o kterých se v době A. Einsteina vědcům ani nemohlo snít. Pokrok vyletěl raketově vzhůru. Jenže nové fascinující objevy přináší nové a hlubší fascinující otázky. Když vědci přenesli platné a tisíckrát ověřené principy kvantové mechaniky na platnou a tisíckrát ověřenou rovnici obecné teorie relativity, tak získali tzv. Wheeler–DeWittovu rovnici, která by v podstatě měla popisovat "úplně všechno." Každou galaxii, každý atom, každý okamžik, který jsme kdy prožili. Tato rovnice je výsledkem propojení dvou nejzákladnějších a nejúspěšnějších rovnic, na nichž stojí celá naše věda. Tyto dvě hlavní rovnice vědy jsou s neuvěřitelnou přesností znovu a znovu potvrzovány nejmodernějšími sofistikovanými pokusy a výzkumy. A když tyto dvě rovnice vědci matematicky propojili, tak zjistili, že v ní ČAS CHYBÍ. Prostě tam není. Kontrolovali to nekonečněkrát. Matematicky je to správně. Nejhlubší matematika základů světa čas zkrátka nepotřebuje, nevyžaduje, a proto tam prostě není přítomen. To není žádná ezoterika, nebo pavěda. Je to důsledek a výsledek našeho nejsofistikovanějšího pozorování, jakého jsme schopni.

Běžnému člověku se to však musí zdát jako nějaká chyba, protože my čas přece žijeme. To je naše neoddiskutovatelná osobní zkušenost. Jenže věda také vychází z měřitelných skutečností, a tedy neoddiskutovatelných zkušeností. Proto bude dobré zjistit, kdo se mýlí, jestli naše "osobno" anebo věda. Zkusme zjistit kde a v čem může být zádrhel či nějaká chyba.

Tato problematika nahání svými důsledky vědcům téměř strach. Její pochopení totiž přináší odhalení hranic, kam až můžeme ve svém bádání dojít a které oblasti Poznání nám už jsou dále nepřístupné. Dalším hrozícím důsledkem pochopení povahy fenoménu času je Poznání, že veškerá hmota a hmotné projevy jsou ve svém nejhlubším a prvotním, tedy fundamentálním určujícím principu podivnou "hrou vědomí v rámci vědomí", či projekcí informací ve vědomí. Hmota, prostor a čas, to vše by tedy bylo pouhým důsledkem informačních a uvědomovacích procesů. Hmota by byla emergentní (následné) povahy. Vědomí a informace by byly Fundamentální (prvotní) povahy. A to obrací vědecký svět vzhůru nohama. To by v podstatě potvrdilo "Stvořitele", anebo alespoň "Duchovní Tvůrčí principy", pokud bychom se chtěli pojmu "Stvořitel" či "Bůh" vyhnout. A to vědce v podstatě děsí, protože to kompletně boří jejich veškeré myšlenkové vzorce, chápání sebe sama a celého světa. Boří to jejich zakotvení, těžce budované kariéry a prestiž. Boří to jejich celoživotní dílo a jejich očekávání. Vznikl by v jejich pojímání světa nekontrolovatelný zmatek. A krom toho to také ukazuje obecné limity, kam až je možno vědeckým zkoumáním dojít a odkud dál už má věda pro nás dveře zavřené.

Tento článek nebude úplně jednoduchý, ani krátký. Jak by také mohl být, když zde budeme uvažovat nad nejhlubší otázkou vědy vůbec. Každý, kdo má chuť dozvědět se více o sobě, o světě, a o principech Stvoření, má nyní možnost číst dál a nechat na sebe působit vědecká fakta, různá vědecká zjištění a neobvyklé úvahy. Zdůrazňuji, že vědecká zjištění. Nejedná se o žádnou Ezo tématiku. Přiblížíme si je takovým způsobem, aby nad nimi mohl uvažovat každý z nás.

Vědeckých objevů a zjištění je naštěstí mnoho typů a druhů. Proto si zde v tomto článku propojíme nejrůznější směry zkoumání, které někam vedou a ukazují nám trendy. A když si zobrazíme tyto trendy, ukážou se nám jako různé cestičky, které mají nějaký směr. A my zde zjistíme, že cestiček (trendů) neustále přibývá a že mají smysluplný směr. Všechny směřují do jednoho centrální uzlu, kde se protínají. A tento uzel už je jasným a signifikantním signálem, který nejde přehlédnout ani odignorovat. Tento uzel je hlavním a fundamentálním propojujícím prvkem všech ostatních zjištění, zkušeností a principů. Tím společným uzlem je Poznání, že ČAS NEEXISTUJE, že čas je výtvorem vědomí pozorovatele. Čas je konceptem vnímání, přičemž informace a vědomí jsou fundamentální.

Budeme tak moci společně posoudit sílu jednotlivých objevů, které ukazují, že čas je něco jiného, než za co ho dosud považujeme. Postupně prozkoumáme Blokový Vesmír, Vztahový Vesmír, Relační Vesmír a další. Prohlédneme si společně různé cestičky z nadhledu, z výšky a uvidíme něco, co z nízké perspektivy dosud nebylo vidět. Uvidíme mapu, cesty, směry, uvidíme centrální uzel, a to vše v plné smysluplnosti. Bude to naše nová mapa vnímání světa, a tedy i sebe sama.

Vlastně se není čeho bát. Kdo lépe pochopí, že čas je konceptem vnímání a že prvotní a fundamentální příčinou všeho je vědomí a uvědomování informací, ten lépe procítí, že jsme Tvůrci a že nemusíme žít ve vleku událostí. My je můžeme Tvořit.

Pojďme tedy na to:

čas jako tiše tolerovaná kulisa

Když se vás malé dítě zeptá na nejprostší otázku: co je čas? Tak co mu odpovíte? Zkuste však odpovědět logicky, tedy tak, abyste nepoužili slovo čas, ani žádný jiný výraz, který na čase závisí (např. plyne, ubíhá, minulost, budoucnost, …) a to proto, že tyto pojmy samy o sobě vyžadují vědět co je to čas, aby vůbec dávaly smysl. Nepodařilo se? Nevadí. Každopádně vítejte v klubu, nepodařilo se to totiž zatím nikomu.

Poradí nám třeba génius Isaac Newton?

V roce 1687 publikuje Isaac Newton matematické principy přírodní filozofie. Jsou v ní pohybové zákony, je v ní gravitace. Jsou v ní rovnice, ze kterých později vznikne všechno od mostů přes parní stroje až po kosmonautiku. Když ale dojde na čas, Newton neví, co kloudného k němu napsat. Napíše větu, která sice zní jako definice, ale definice to není. Je to smyčka. Je to past na sebe sama.

Dočteme se, že "Čas absolutní, pravdivý a matematický. Plyne sám od sebe a ze své vlastní podstaty rovnoměrně a bez vztahu k čemukoliv Vnějšímu." Je to jako by řekl: Nevím, neptejte se mě. Proč? Protože cokoliv plyne, musí plynout vůči něčemu, stejně jako řeka teče vůči břehům. Takže, vůči čemu plyne čas? Vůči sobě samému? To není odpověď.

A ani dalších 300 let nepřichází žádná smyslupná odpověď. Čas je jen jakousi tiše tolerovanou kulisou, o níž nevíme vůbec nic.

V roce 1905 přinesl světu další génius Albert Einstein omračující teorii speciální relativity. Ta říká, že čas neběží pro každého stejně. Pohybuješ-li se, čas pro tebe běží pomaleji v porovnání s někým, kdo stojí. Einstein ukázal, že čas závisí na pohybu. Jenže co je pohyb? Pohyb je vzdálenost dělená časem. I tato definice ukazuje na to, co sama definuje. Je to opět smyčka, ze které se nejde dostat, je to opět začarovaný kruh.

Zajímavou a velice trefnou definici času přinesl lidstvu řecký mudrc a myslitel Aristoteles. Stačily mu k tomu přitom jen čtyři slova: "Čas je míra pohybu." Jak blízko byl Aristoteles speciální teorii relativity, že?

Dobrá, čas tedy nikdo neumí definovat. Umíme ho však měřit. To by nám možná mohlo stačit. Ukazuje se však, že nestačí. Je tu totiž nepřekonatelná potíž. A dokonce ne jen jedna. Je jich rovnou několik. Tou první je, že běh času není relativní pouze díky rychlosti, ale také díky gravitaci. Hodinám 10 cm nad zemí běží čas o něco pomaleji, než hodinám 11 cm nad zemí. Natolik přesné a citlivé hodiny už vědci umí vyrobit. Jak je to možné? Ve výšce 11 cm je o něco malinko menší gravitace, než ve výšce 10 cm. A super přesné hodiny jasně ukazují, že čím je gravitace větší, tím pomaleji čas běží. A čím se hodiny pohybují rychleji, tím také běží pomaleji. Je to velice reálný jev. Např. GPS satelity na oběžných drahách musí každé 4 sekundy korigovat čas svých hodin, jinak by už během hodiny vznikla taková odchylka, že by GPS přestalo fungovat. Satelit na oběžné dráze se nachází v nižší gravitaci než lidé na povrchu Země. Samotné měření času je tedy také výsostně relativní a k žádnému absolutnímu nezávislému času nevede.

V současné době pracují nejpřesnější hodiny světa (mají odchylku cca 1 sekundu za 14 miliard let) na základě pozorování chování kvantových efektů. A to je další potíž s měřením. I kdyby měřily absolutně přesně, bez jakékoliv odchylky, tak v podstatě nevíme, co vlastně měří. Jak je to myšleno? Udělejme si myšlenkový experiment. Představme si Stvořitele, který Stvořil Vesmír a nyní stojí vedle něj a pozoruje ho, co se v něm děje. Bude vidět vědce, jak napočítají určitý počet kmitů nějaké částice a tento počet kmitů vědci označí jako jednu sekundu. Po čase se však Stvořitel rozhodne, že úplně všechny probíhající procesy ve Vesmíru zrychlí na dvojnásobek. Vzájemné časové poměry různých procesů tedy zůstanou zachovány. Co Stvořitel uvidí nyní? Uvidí, jak vědci napočítají stejný počet kmitů té stejné částice a opět řeknou, že to byla jedna sekunda. Musí to říct, protože nemají jak poznat, že se rychlost zdvojnásobila, protože u všech procesů v jejich okolí a v jejich životech zůstaly vzájemné poměry zachovány. Vědci žijí uvnitř Vesmíru. Neumí si stoupnout vedle Stvořitele mimo Vesmír, aby uviděli, že vše bylo zrychleno na dvojnásobek. Tento myšlenkový experiment nám jasně ukazuje, že nemáme žádnou možnost jak poznat, jaká je absolutní hodnota času. Řeka se pohybuje vůči břehům. My žijeme uvnitř proudu řeky a není nám dáno vidět břeh, neboli vystoupit mimo náš Vesmír.

Ale jak to? Vesmír přece obsahuje ČASOPROSTOR.

prostor a čas jsou jedno a totéž = čas je rozměrem geometrie

... a proto říkáme jedním slovem "časoprostor." Jsou to neoddělitelné entity. Pokud kvantová mechanika platí a pokud platí všude, tak vesmír sám musí nějakou její formu také dodržovat. V běžné kvantové mechanice, která popisuje elektrony, fotony a chování hmoty na malých škálách, je čas pozadím, na kterém se vše odehrává. Čas je scéna, na níž se příběh vyvíjí. Pamatujete na Aristotela? "Čas je míra pohybu."

Napíšeme rovnici, sledujeme, jak se kvantový systém vyvíjí v čase a čas tiše plyne dál. Čas není zpochybňován, čas je Médium, čas je pozadím. Když však napíšeme kvantovou rovnici ne pro systém uvnitř vesmíru, ale pro celý vesmír jako celek, toto pozadí zmizí. Není totiž žádná scéna mimo vesmír, na které by mohl pozorovatel stát. Není nic v ně, čím by vesmír mohl procházet. Vesmír je všechno, což znamená, že v tomto případě čas nemůže být tím, co by se mohlo vyvíjet, protože už není nic jiného.

A proto matematika říká, že když se spočítá, jak vypadají vlnové funkce celého vesmíru, tak z nich čas jednoduše a logicky prostě vypadne. Výsledná rovnice je statická. Popisuje vesmír, který se nemění. Popisuje Vesmír, ve kterém se nic neděje, nic se nevyvíjí, nic nepokračuje. Protože neexistuje žádný směr, kterým by se dalo pokračovat.

Rovnice, která by měla popisovat vše, říká, že se nic neděje. Matematika říká, že vesmír na nejhlubší matematické úrovni není film, ale fotografie. Jediný statický obraz všeho, popsaný vlnovou funkcí bez jediného časového parametru.

Tato rovnice je kontroverzní právě tím, že ji fyzici nijak nezpochybňují. Berou ji vážně a považují ji proto za hluboce znepokojující. Vědci použili obecnou teorii relativity, Einsteinovu teorii gravitace a časoprostoru a propojili ji s kvantovou mechanikou, naší nejlepší teorií hmoty a energie na malých škálách. Tyto dvě teorie jsou největší fyzikální objevy všech dob. Společně vysvětlují téměř všechny jevy, které můžeme pozorovat nebo měřit. A když je propojíme do jednoho celku, kdy současně platí obě, čas zmizí. Obecná relativita považuje čas za další rozměr geometrie.

Prostor a čas jsou v principu jedno a totéž. Gravitace je zakřivení této geometrie. Čas je proto flexibilní, roztažitelný a relativní vůči pozorovateli. Dva pozorovatelé pohybující se různě, nebo nacházející se v různých gravitačních polích, změří mezi stejnými dvěma událostmi různý čas. Čas je ohýbán, natahován v rámci struktury světa. Kvantová mechanika však čas vnímá úplně jinak. Čas je zde vnější parametr, zatímco kvantové stavy se vyvíjejí. Kvantová mechanika čas nezakřivuje, nezpochybňuje ho, ale používá ho. A když se snažíme vytvořit teorii, která respektuje obě tyto představy najednou, tyto dvě neslučitelné představy o čase se střetnou a matematika tento rozpor vyřeší tím, že čas úplně odstraní. To není přehlížení problému. To je korektní řešení problému.

Přirozenou reakcí je považovat tyto výsledky za jeden z mnoha názorů. Něco, co někteří fyzici přijímají a jiní ne a člověk si může vybrat podle svých filozofických přesvědčení. Absence času ve Wheeler–DeWittově rovnici však není otázkou víry. Je to vědecký matematický výsledek. Vyplývá z matematiky stejným způsobem, jako vyplývá součet dvou čísel v aritmetice. Zadají se vstupy, dodrží se pravidla a čas v konečném výsledku chybí. Skutečná otázka už není, zda je to správné, ale co to znamená.

Když uchopíme Wheeler–DeWittovu rovnici doslovně, a ne jako pouhou aproximaci, ne jako pouhý užitečný nástroj, ale uchopíme ji jako přímý popis toho co existuje, tak výsledkem je vesmír, který se neodehrává. Události nenastávají. Struktura reality v tomto pojetí není posloupnost okamžiků, které se odehrávají jeden po druhém. Je to jeden komplexně pojatý matematický objekt. Je v něm vše naráz. Podobně jako jsou všechny snímky filmového pásu komplexně uložené na cívce, než se stisknete tlačítko přehrávání. Tím tlačítkem přehrávání by mohlo být vědomí pozorovatele, který si vlastním výběrem pozorování vybírá, kterou posloupnost snímků si bude uvědomovat a jakým způsobem si ji bude uvědomovat.

Někteří vědci už dnes proto raději říkají, že vesmír prostě JE místo toho, aby se stal. Podle "sjednocení rovnic" neexistuje stávání se, existuje pouze komplexní bytí. Může se to zdát jako malý rozdíl, může to znít jako filozofická nuance, má to však obrovské důsledky z hlediska podstaty reality. Samotná kauzalita se v tomto obrazu stává tvůrčím procesem pozorovatele.

Důvodem, proč jsou vědci zdrženliví v silných veřejných prohlášeních, není to, že by něco tajili. Je to proto, že neexistuje shoda na tom, co přijde dál, co čas nahradí, nebo jak ho získat zpět, či zda je vůbec správné se o to snažit. Problém času je otevřený, obtížný a ukazuje stejný závěr z několika různých matematických směrů.

Nejde o to vzdát se zkušeností s časem, protože z našeho lidského měřítka máme pocit, že zcela jasně něco probíhá, když přecházíme z jednoho okamžiku do druhého. Spíše je třeba se ptát, zda tato zkušenost, ten pocit trvání a posloupnosti nevzniká z něčeho bezčasového, místo aby byla základní vlastností samotné reality. Tento posun začíná otevírat úplně nové možnosti.

analogie s teplotou

Hezkým příkladem nám může být teplota. Známe ji stejně jako čas. Celý život ji pociťujeme jako teplo a chlad. Je to jedna z nejintenzivnějších fyzických zkušeností, jaké může člověk mít.

Pokud však hledáme teplotu v základních rovnicích fyziky, a pokud se podíváme na úroveň jednotlivých částic a zeptáme se, kde se teplota nachází, tak ji nenajdeme. Teplota není vlastností jediné částice. Je to statistická vlastnost obrovského množství částic. Je tím, co vzniká, když miliardy atomů kmitají a my popisujeme jejich průměrnou kinetickou energii. Teplota je sice skutečná, avšak pouze v tom smyslu, že má měřitelné důsledky a způsobuje měřitelné efekty, ale není základní vlastností zakódovanou v základních pravidlech. Není fundamentální povahy. Teplota vzniká z něčeho základnějšího, elementárnějšího. Částice žádnou teplotu nemá. Teprve pozorováním pohybu celku vzniká vjem nového emergentního řádu.

Co když je čas podobný případ? Co když tok času neboli vjem že něco bylo "před a po" a zkušenost trvání a zkušenost posloupnosti není základní vlastností reality, ale velkoplošným vzorem, který vychází z něčeho hlubšího a základnějšího, co čas vůbec neobsahuje? Podobně jako je to u teploty.

Myšlenka, že čas je emergentní, tedy že vzniká z bezčasových struktur, místo aby byl pevnou součástí existence, patří dnes k nejintenzivněji studovaným tématům v kvantové gravitaci a má několik pozoruhodných argumentů ve svůj prospěch. Wheeler–DeWittova rovnice, jak jsme si už řekli, čas neobsahuje, ale když vědci zkoumají přibližná řešení této rovnice, která platí v situacích, kdy je vesmír velký a klasický, nikoli malý a kvantový, stane se něco pozoruhodného: časové chování se znovu objeví. Nikoliv však jako základní prvek, ale jako emergentní vzor.

Čas, který zažíváme každý den, může být fyzikálním ekvivalentem teploměru. Přesný, užitečný, skutečný ve svých důsledcích, ale ne základní. To mění celý přístup k problému. Pokud je čas emergentní, otázka už není, proč čas mizí ze základních rovnic. Otázka zní, co je tím bezčasovým základem, ze kterého čas vzniká a za jakých podmínek tento vznik přestává platit. Protože pokud je čas vlastností, která vzniká, měl by mít stejně jako všechny emergentní vlastnosti oblasti, kde selhává. Měla by existovat místa nebo podmínky, kde tato aproximace přestává platit a kde se bezčasová realita stává viditelnou. A taková místa či ostrůvky skutečně existují.

Černé díry jsou jedním z nich. Dalším limitním prostředím je rychlost světla. Příklad: částečka světla (foton) vyletí ze Slunce a dopadne na povrch Země. Člověk pozorovatel naměřil, že to fotonu trvalo 8,5 minut, než doletěl k Zemi. Pro foton to však trvalo 0 sekund, protože foton se pohybuje rychlostí světla a při této rychlosti se čas zastavuje úplně. Foton ve stejném okamžiku vyletěl ze Slunce a ve stejném okamžiku také dopadl na povrch Země. Pro foton to ani jinak být nemůže, protože on se pohybuje rychlostí světla. Tato kvantová částice tedy vůbec nepotřebovala čas k tomu, aby provedla svoji práci. Čas vznikl v systému pozorování pozorovatele. Je to jako s tím kotoučem filmu. Foton je na cívce jak vyletující ze Slunce, tak i dopadající na povrch Země. Člověk však musí aktivovat tlačítko přehrávání, aby postupně dospěl od jednoho okénka k následujícím a to tak, aby to kapacitou svého vědomí stíhal vnímat a aby mu to ještě navíc i dávalo smysl. Tou skutečnou a fundamentální otázkou tedy je CO JE VĚDOMÍ. K tomu se propracujeme později.

co je základem emergence času?

Pokud je čas emergentní povahy, tak to znamená, že není základním stavebním kamenem vesmíru, ale je vlastností, která na makroměřítku vyplývá ze základnějších procesů. Zkusme tedy najít ty procesy, které pro makro-pozorovatele nezvratně určují směr vývoje událostí v jeho pozorováních.

Z čeho je realita času složena, pokud ne z času?

Na úrovni jednotlivých částic, na kvantové úrovni, kde platí Wheeler–DeWittova rovnice, není v rovnicích detekovatelný žádný plynoucí čas. Kdybychom natočili srážku dvou základních částic a pak film přehráli pozpátku, obrácená srážka by vypadala fyzikálně stejně platná, jako ta původní. Zákony totiž neupřednostňují žádný směr. Neexistuje žádná zabudovaná šipka ukazující z minulosti do budoucnosti. Tak odkud se v naší lidské zkušenosti bere ta jasná šipka směru vývoje?

hon na šipku vývoje

Někteří fyzikové poukazují na entropii a termodynamiku. Například teplota neexistuje na úrovni jednotlivého atomu. Vyjmeme-li jeden atom vodíku ze vzduchu v místnosti kde sedíme a zeptáme se, jakou má teplotu, nemůžeme získat žádnou odpověď. Teplota není vlastností jednotlivých částic. Je to makro-vlastnost. Vzniká tedy až vzájemnými pohyby. Je to vlastnost obrovských souborů částic, která vzniká kolektivně, statisticky jejich společným chováním. Teplota je měřitelná a má reálné důsledky, ale je skutečná stejně jako další makro makro-vlastnosti, např. dopravní špička. Dopravní špička není vlastností žádného jednotlivého auta. Je to vzor, který vzniká ze vzájemného pohybu mnoha aut. Které se pohybují v určitém kontextu a teprve tento kontext (emergentní jev) má skutečný vliv na to, jak dlouho nám potrvá dostat se domů. Není však základní vlastností. Neexistuje žádná částice dopravní špičky. Můžeme tedy zkonstatovat, že neexistuje žádné pole teploty zapsané v základních zákonech fyziky. Tyto jevy vznikají z něčeho elementárnějšího. Stejně je na tom i čas.

Dobrá tedy. Shrňme si to. Pokud bychom si přehráli film srážky dvou částic pozpátku, tak obrácená srážka by vypadala fyzikálně stejně platně jako ta původní. Zde Žádná šipka není. Možné je obojí. My ale vidíme, že na makro úrovni už to vypozorovat nejde. Když nám vypadne sklenice z ruky, tak se rozbije a na zemi leží plno střepů. Nikdy jsme nevypozorovali, že by se v makro realitě mohl děj začít odvíjet pozpátku, například tak, aby se střepy poskládaly zpět do neporušené sklenice. Není to už z principu věci možné, anebo to teoreticky možné je, a my s tím pouze nemáme praktickou zkušenost a to z toho důvodu, že tato pravděpodobnost je natolik malá, že ji v praxi nikdy nevypozorujeme. Molekuly se přece mohou přeskupovat různě. Co jim tedy teoreticky brání v tom, aby se třeba náhodně opět přeskupily do neporušené sklenice? Je to holá nemožnost anebo jen neskutečně malá pravděpodobnost?

Neexistuje totiž žádná základní rovnice, která by říkala, že jeden okamžik předchází tomu dalšímu. Na té nejzákladnější úrovni je fyzika bezčasová. Nemá preferovaný směr času ani mechanismus, který by vyžadoval, aby jeden okamžik následoval po druhém. A přesto rozbitý makro objekt (sklenice) na šipku vývoje jasně ukazuje. V případě sklenice by šipka mohla být určována Entropií. Entropie je míra neuspořádanosti. Je to počet možných uspořádání fyzikálního systému, která na velkých škálách vypadají stejně. Šálek kávy s rovnoměrně rozptýleným mlékem má proto vyšší entropii než šálek, kde je mléko ještě ve spirále. Existuje více způsobů, jak uspořádat molekuly, tak aby mléko vypadlo rovnoměrně smíchané než způsobů, jak je uspořádat do spirály. Druhý zákon termodynamiky říká, že entropie má tendenci růst. Ne proto, že by to vyžadovaly základní zákony fyziky, ale proto, že existuje více neuspořádaných stavů než uspořádaných. A proto náhodné procesy mají v průběhu času tendenci posouvat systémy směrem k většímu nepořádku.

Někteří vědci se domnívají, že tento gradient neuspořádanosti je to, co náš mozek vnímá jako plynutí času. Jsme v jistém smyslu něco jako teploměr. Měříme směr rostoucí entropie a převádíme ho na zkušenost se směrem pohybu. Toto vysvětlení sice elegantně řeší některé paradoxy. Vysvětluje např. proč mikroskopické zákony jsou symetrické vůči času, ale naše makroskopická zkušenost času nikoliv. Vysvětluje, proč si pamatujeme minulost, ale ne budoucnost. Minulost by tak byla směr nízké entropie a naše paměť by byla záznamem nízké entropie toho, co z ní vyšlo. Nicméně to zdaleka nevysvětluje vše.

Na makro úrovni se sice zdá, že to odpovídá našemu pozorování. Avšak na Super makro úrovni, tedy na Kosmologické úrovni pozorujeme pravý opak. Jak se vesmír vyvíjí, tak v něm vznikají stále více organizované, strukturované a inteligentní systémy. Např Galaxie, nebo lidský mozek. Lidský mozek nevznikl postupným procesem ředění, který nezvratně vede k jednolité beztvaré kaši. Vznikl přesně opačným procesem, specializovanou koncentrací.

A to není zdaleka vše. Nevysvětluje to, proč by měl vesmír začínat v tak mimořádně nízkém stavu entropie. Tento počáteční stav, podložený entropickými argumenty, je prostě jen předpokládán. Také to ani nevysvětluje, proč je vznikající zkušenost času tak živá a bezprostřední, a proč statistický vzorec vytváří něco tak jasného jako pocit přítomného okamžiku.

vztahový vesmír

Stále více sílí představa vědců, že čas není samostatná entita. Že čas je jen relativním popisem vztahů mezi relativními fyzikálními procesy. Čas není nádoba, ve které se události odehrávají. Čas vzniká, když porovnáváme jeden relativní proces s druhým. Například Hodiny. Hodiny neměří plynutí nějakého abstraktního vnějšího času. Hodiny pouze provádějí fyzikální proces, např. kmitání křemene, vibraci atomů cesia nebo pohyb kyvadla. Hodiny pouze popisují vztah mezi fyzikálními procesy, nikoliv přístup k nějakému kosmickému časovému razítku. Neexistuje absolutní časová osa, kterou by vesmír procházel. Jsou tu jen fyzikální procesy a vztahy mezi nimi. Čas je pouze název, který dáváme těmto vztahům, když je měříme. A máme tu další téměř nepřekonatelnou zeď při měření času. Aktuálně nejpřesnější hodiny na světě vytvořili v roce 2025 vědci z Oxfordu. Sestavili hodiny založené na pozorování jediného elektronu. U kyvadlových hodin je vliv našeho pozorování minimální. U kyvadlových hodin nám to nijak nevadí. Pokud však chceme co nejpřesnější hodiny, použijeme pozorování co nejmenších částic. A vědci již zjistili, že samotné měření času takto malých entit je energeticky mnohonásobně náročnější, než jeho samotný průběh (minimálně miliardkrát více). Pokud chceme mít co nejpřesnější hodiny, tak získávání informace o čase na této kvantové úrovni stojí více energie než samotné udržování času.

Je to vodítko k pochopení vztahu mezi časem, informací a energií na nejzákladnějších úrovních a k tomu, proč rovnice popisující celý vesmír časovou proměnou vůbec nepotřebuje. Pokud odečtení času stojí více energie než samotný čas, potom možná na úrovni celého vesmíru ani neexistuje žádný vnější pozorovatel, který by za měření dokázal zaplatit tak vysokou energetickou cenu. Zdá se tedy, že čas jako takový pro vesmírný kvantový systém není definovanou veličinou.

A je tu další nepřekonatelný problém. Samotné měření času narušuje samotný měřený systém. A to je zeď, která nám principiálně brání přesnému zjištění času. Ukazuje nám to princip, že čas není na té nejpřesnější úrovni (kvantové úrovni) pasivní, ale je výsledkem vzájemného ovlivňování. Žádný správný, nebo jediný, nebo absolutní čas tudíž nejde už z principu věci změřit. A jak správě učil Aristoteles: "Čas je míra pohybu."

Čas je pouze název, který dáváme vzájemně se ovlivňujícím relativistickým pohybovým vztahům, když je měříme. Důsledky tohoto pochopení jsou hluboké.

paradox měření

Pokud odečtení času vyžaduje fyzikální interakci a pokud tato interakce je nezbytná proto, aby čas měl jednoznačnou hodnotu, pak čas na kvantové úrovni není vlastností, která existuje nezávisle na měření. Je to vlastnost, kterou měření vytváří.

Důsledky jsou bezprostřední a hluboké. Čas je čistě vztahový. A pokud je čas čistě vztahový, potom neexistuje jediná konzistentní odpověď na otázku, kolik je právě teď času kdekoliv ve vesmíru. Ne kvůli relativistickým efektům, které popsal Einstein (i když i ty jsou rovněž reálné), ale protože "teď" není vlastností vesmíru. Je to vlastnost pozorovatele, který je součástí konkrétní sady fyzikálních vztahů. Vaše "teď" je průnik procesů, s nimiž jste právě v kontaktu. Moje "teď" je moje. Ani jedno není "teď" vesmíru, protože vesmír žádné "teď" nemá. Vesmír je bez globálních hodin, které by někde na pozadí tikaly. Tomu přesně odpovídá vesmír popsaný Wheeler–DeWittovou rovnicí, která čas na fundamentální úrovni vůbec neobsahuje.

blokový vesmír

Einstein téměř jistě věřil v to, co fyzikové nazývají blokovým vesmírem. Einstein napsal svému nejbližšímu příteli, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je jen tvrdohlavá iluze.

Albert Einstein svými slavnými teoriemi prokázal, že současnost není absolutní. Dvě události, které se odehrají zároveň v jednom referenčním rámci, nemusí být současné v jiném, který se vůči prvnímu rámci pohybuje. Není to chyba měření, není to ani iluze způsobená zpožděním signálu. Je to základní vlastnost geometrie časoprostoru. Pozorovatelé se skutečně a reálně neshodnou na pořadí událostí, přičemž všechna jejich pořadí jsou stejně platná. Pro každého tedy platí jiná realita, přičemž všechny různé reality platí současně. Věci tedy nejsou pevně dané tak jak si myslíme.

Vidíme, že neexistuje jedna absolutní definice toho, co se právě děje. Pokud je teď závislé na pozorovateli a není univerzální, pak rozdělení časoprostoru na minulost, přítomnost a budoucnost není vlastností samotného časoprostoru, ale vlastností perspektivy konkrétního pozorovatele. Tento fakt má hluboký důsledek a to ten, že všechny okamžiky času existují na stejné úrovni. Čas se tak stává čtvrtým rozměrem prostoru. Všechny okamžiky jsou stejně skutečné části čtyřrozměrné struktury zvané časoprostor. Žádný z nich není více přítomný než jiný. Ten, který vnímáme jako přítomný, je ten, který právě zpracovává naše vědomí. Ale ostatní jsou tu také. Jsou stejně skutečné jako jakékoliv místo ve vesmíru, které právě vědomím zabíráme.

Toto je blokový vesmír. Fyzikové ho tak nazývají, protože tento obraz představuje časoprostor jako jeden pevný čtyřrozměrný celek, kde čas je jedním z rozměrů. Stejně jako vlevo, vpravo, nahoru a dolů jsou rozměry prostoru.

Nepohybujeme se časem. Jsme čtyřrozměrná struktura rozprostřená v čase stejně jako v prostoru. Pocit pohybu časem, pocit být právě v tomto okamžiku a pak o chvíli později v dalším okamžiku není vesmír postupující vpřed. Je to naše vědomí, které zpracovává po sobě jdoucí řezy struktury, která už existuje celá. Opět nám pomůže přirovnání k filmovému pásu. Je to jako filmový pás ležící na stole. Každý snímek filmu tam je současně. Od prvního až po poslední.

Když ho pustíme v projektoru, prožíváme snímky jako sled, pohyb, příběh. Ale pás se během sledování nemění. Všechny snímky tam byly vždy. Projektor (naše vědomí) je pouze postupně odhaloval (uvědomoval).

Blokový vesmír ohledně prožívání času znamená něco konkrétního. Znamená to, že pocit plynutí času, to že máme dojem, že jsme unášeni do budoucnosti, není vlastností vesmíru. Je to vlastnost vědomí.

Většina fyziků, kteří se hlouběji zamýšlejí nad důsledky obecné teorie relativity, považují za velmi obtížné odmítnout Blokový vesmír (že čas je vlastnost vědomí), neboť to přímo vyplývá z relativnosti současnosti.

Dobrá tedy. Pokud je čas vzniklý, pokud je vztahový, pokud popis blokového vesmíru popisuje všechny okamžiky existující souběžně ve čtyřrozměrné struktuře, proč tedy čas vnímáme tak živě? Proč je zkušenost trvání, kdy jeden okamžik následuje druhý, tak bezprostřední a přesvědčivá? Proč se zdá být nejskutečnější věcí, a nejen iluzí vytvořenou vědomím pozorovatele, které zpracovává bezčasovou strukturu?

Neurověda nám říká, že když si vybavujeme, co jsme jedli k snídani, nepřistupujeme tím přímo k dnešnímu ránu, ale aktivujeme informační vzorec našeho vědomí, který si interpretuje představu o našem ránu. Jedná se tedy vždy o aktuální individuální tvorbu našeho vědomí. Vzpomínka na ráno není nahrávkou, je to aktuální tvorba podle našeho individuálního jedinečného informačního vzorce.

pozorování versus realita

Paradox měření u kvantových hodin je jedním z nejdiskutovanějších problémů celé fyziky a problémů kvantového měření. Vzniká nám tu otázka, co se vlastně děje, když kvantový systém, který může existovat ve stavu superpozice, je měřen a produkuje jednoznačný výsledek. Matematika kvantové mechaniky (Schredingerova rovnice), popisuje, jak se kvantové stavy vyvíjejí a předpovídá, že systém ve stavu superpozice by měl zůstat v tomto stavu nekonečně dlouho, měl by se vyvíjet plynule a spojitě podle vlnové rovnice. Z tohoto vývoje by neměl vzniknout žádný konkrétní výsledek měření, žádné jednoznačné číslo, žádná jediná odpověď. Přesto se to děje. Pokaždé, když něco měříme, dostaneme konkrétní odpověď. Superpozice se zhroutí do jednoho stavu.

co způsobuje kolaps?

Zhroucení Superpozice kvantového systému do jednoho konkrétního stavu vzniká pozorováním pozorovatele. Zásadním bodem, bez kterého se nepohneme dál, je tedy zjištění, co je pozorovatel a jaký je mechanismus zhroucení, co je informace a co je vědomí.

představa mnoha světů

V roce 1957 vyvinul fyzik Hugh Everett teorii, že zhroucení vlnové funkce nikdy nenastává. Místo toho se vesmír větví pokaždé, když dojde k měření a všechny možné výsledky existují v oddělených větvích. Této teorii matematicky nic neodporuje. Pokud se to snažíme představit si fyzicky, tak to znamená, že by mělo neustále vznikat nekonečno paralelních vesmírů. V této představě nám silně brání naše lidská každodenní zkušenost. Pokud si však představíme, že pozorovaný svět existuje jako množina informací a vztahů ve vědomí pozorovatele, tak představě existence paralelních verzí nic nebrání. Informací přece může být neomezeně. Neexistuje nic, co mohlo informace zakazovat. Proto představa "mnohosvětů" dává smysl, pokud budeme vědomí považovat za prvotní a fundamentální příčinu všech vjemů.

relační (vztahové) pojetí

Relační pojetí kvantové mechaniky přistupuje k fyzikální realitě nikoliv absolutně, ale čistě vztahově. Byla rozvinutá teoretickým fyzikem Carlo Rovellim. Říká nám, že vše je vzájemný vztah a že nic neexistuje "samo o sobě" v absolutním vakuu. Objekty definují své vlastnosti pouze tehdy, když interagují s jinými objekty. Neexistuje žádný privilegovaný pozorovatel. Není potřeba vědomý pozorovatel (člověk). "Pozorovatelem" může být jakákoli fyzikální entita, se kterou jiná entita informačně interaguje. Realita je tudíž relativní. Stav systému (např. vlnová funkce) je relativní k systému, se kterým interaguje. To, co je pro jednoho pozorovatele superpozicí (Schredingerova kočka je živá i mrtvá současně), může být pro jiného pozorovatele, který s kočkou interagoval, jednoznačným stavem. Rovelliho přístup eliminuje potřebu "kolapsu vlnové funkce" způsobeného měřením vnějším pozorovatelem. Měření je v tomto pojetí jen běžná interakce, při níž se systémy informačně korelují. Program dekoherence v tomto pojetí nevyžaduje ani zvláštního pozorovatele ani mechanismus zhroucení. Každopádně i zde v tomto pojetí na fundamentální úrovni čas neexistuje.

koncept vznikajícího času

Možná nejodvážnější a podle vědy možná i nejperspektivnější směr současného výzkumu kvantové gravitace spojuje zmizení času s úplně jiným pojmem, a to s kvantovým provázáním. U kvantového provázání se nejedná o ovlivňování ve smyslu přenosu signálu nebo o to, že by jedna částice nějakým neviditelným způsobem postrkovala tu druhou. Jde o to, že obě částice A i B sdílejí jediný vlnový kvantový stav neboli jediný matematický popis, který nelze rozložit na samostatné popisy jednotlivých částic. Je to jedna vlnová funkce. Když tedy s jednou z nich interagujeme, jejich sdílený stav se aktualizuje, a to se odráží ve výsledcích okamžité interakce s druhou částicí, ať jsou od sebe jakkoliv vzdálené. A. Einstein tento jev nazýval strašidelnou akcí na dálku a dlouho hledal způsob, jak ji obejít, protože byl přesvědčen, že je známkou nedokonalosti kvantové mechaniky, nikoli vlastností reality. Desetiletí stále přesnějších experimentů, (včetně bezmezerových testů Bellových nerovností) potvrdily bez jakýchkoli pochyb, že provázání je skutečné, nelokální a nelze ho vysvětlit žádnou teorií, která by částicím před měřením přisuzovala pevné lokální vlastnosti.

Nejde tedy o strašidelnou akci na dálku, ale o základní vlastnost vzájemných vztahů kvantových systémů. A ukazuje se, že právě tato hluboká nelokální, nezredukovatelná korelace mezi kvantovými systémy může být tím, z čeho je čas jakože složen.

Tento návrh je známý jako Page-Woottersův mechanismus, který vyvinuli fyzikové Don Page a William Wootters na počátku 80. let a od té doby byl významně rozpracován, nejnověji například Ekaterinou Morevou a jejími spolupracovníky v italském institutu pro metrologický výzkum v Turíně. Podstata je formulována zdánlivě jednoduše, avšak její vysvětlení je podstatně složitější. Čas je podle této teorie to, jak provázání vypadá zevnitř.

Jak je to myšleno? Vezměme si jakýkoli kvantový systém, třeba experiment v laboratoři nebo třeba i celý vesmír a rozdělme si ho na dvě části. Jednu nazveme hodinami a druhou zbytkem systému třeba "podvesmírem" vesmíru. Nyní si zapíšeme globální kvantový stav celého systému. Pokud to uděláme správně, tak jak už víme podle Wheeler–DeWittovy rovnice zjistíme, že globální stav je bezčasový, nemá žádnou časovou proměnou, a nevyvíjí se. Je to statický kvantový stav, který popisuje celek, hodiny i vesmír bez odkazu na čas. Zvenčí, pokud by nějaké venku bylo, se tedy nic neděje. Celý systém je tam stále stejný, zmrzlý, přesně tak jak to popisuje Wheeler–DeWittova rovnice.

Ale hodiny a "podvesmír" jsou provázané, jejich kvantové stavy jsou korelované v přesném technickém smyslu. Stav "podvesmíru" není nezávislý na stavu hodin. Sdílejí informační a vlnový kvantový popis, který je spojuje.

A teď si položme tuto otázku: jak vypadá stav "podvesmíru", když hodiny ukazují určitý stav. Když tento výpočet provedeme pečlivě, objeví se něco pozoruhodného. Zdá se, jako by se vesmír vyvíjel. Stav "podvesmíru" podmíněný na jeden stav hodin se totiž liší od stavu "podvesmíru" podmíněného na jiný stav hodin. "Podvesmír" se tedy mění. Zevnitř to pak vypadá jako by vesmír procházel časem, jako by se děly fyzikální procesy, jako by jedny stavy následovaly jiné stavy, jako by vesmír nebyl jen fixním zamrzlým bytím, ale i stáváním se. A co je důležité, celkový kvantový stav zvenčí zůstává nezměněný. Z pohledu globálního popisu se nic nestalo. Zvenčí čas nebyl zapotřebí. Vše je tedy hrou provázanosti, vlnových funkcí a systému zpracovávání informací v rámci relativistických podmínek. Čas v tomto rámci je tedy zdánlivý vývoj, který se objeví, když jeden provázený podvesmír slouží jako referenční bod pro druhý. Vznik je zkušenost, nikoli proces.

A jsme opět u vědomí a jeho způsobu zpracovávání informací.

společný průnik různých cest

Co spojuje všechny uvedené teorie a interpretace? 

Co propojuje všechny uvedené interpretace s otázkou času, je to, že všechny různými způsoby naznačují, že čas na kvantové úrovni není nezávislý na interakcích a pozorováních, která tvoří naši zkušenost.

Pokud je tedy čas skutečně informační povahy, pokud minulost a budoucnost jsou popisy korelačních struktur, nikoli existující oblasti reality, potom absence času ve Wheeler–DeWittově rovnici dává dokonalý smysl. Zastřešující rovnice popisující statický kvantový stav je přesně to, co bychom očekávali, pokud by vesmír byl ve svém základu informační strukturou, nikoli časovou posloupností. Čas vzniká zpracováváním mnoha informací, stejně jako teplota vzniká z rychlosti pohybu mnoha částic.

Minulost existuje v přítomnosti nikoliv jako přímá metafyzická realita, ale jako informace zakódovaná v současném stavu vesmíru. A budoucnost existuje v přítomnosti jako prostor možných budoucích korelací, které může současný stav vytvořit. Kvantový stav vesmíru v tomto pojetí není popisem toho, co právě probíhá. Je popisem všeho, co JE najednou.

Velký třesk, vznik prvních hvězd, vznik života i všechno, co přijde potom, to vše je Informačně zakódováno ve vlnovém stavu (v bezčasovém kvantovém stavu) a je propojené nikoli posloupností, ale matematickou strukturou vlnové funkce. Neprožíváme sled okamžiků. V tomto pojetí jsme součástí konfigurace. Jsme specifický, mimořádně složitý informační vzorec vlnového kvantového stavu (hmoty, energie a informací), který existuje jako součást celkového vlnového kvantového stavu vesmíru. Naše vlastnosti, včetně vzpomínek, očekávání a pocitů, že jsme uprostřed něčeho, jsou vlastnosti tohoto vzorce, nikoli vlastnosti procesu probíhajícího v čase.

pochopení příčiny a následku

Jsme duchovní bytosti. Přesto jsme natolik "uvěznění" ve hmotě a ve zkušenostech s hmotou na Newtonovské úrovni, že je pro nás nepředstavitelné vnímat hmotu jako projekci něčeho. Sice nám dnes už i běžná logika říká, že hmota na Newtonovské úrovni je projekcí energií (protože už přece víme, že uvnitř hmoty žádná hmota není), přesto si tyto energie pořád představujeme fyzicky a že jsou příčinou existence hmoty. Malá část lidí pracujících ve výzkumu kvantových jevů už chápe, že uvnitř hmoty se ani vzdáleně nedějí hmotné procesy, které známe ze života. Je tomu přesně naopak. To, co se objevuje pod pokličkou kvantové fyziky tomu zcela odporuje, anebo k tomu ani žádná analogie neexistuje z toho co známe. Přesto jsme stále taženi dolů běžnými zkušenostmi a bráníme se připustit si zcela odlišné koncepty reality.

Příčina a následek. Je to v nás zaryté a doslova zažrané paradigma. Napřed je příčina a potom následek. My však už víme, že nevíme, co je vědomí. A pokud pochopíme, že časoprostor není fundamentální, potom nutně i hmota není fundamentální, tedy nejzákladnější a příčinná. Hmota nemůže existovat mimo časoprostor. Pokud bychom si tedy v řetězci "příčina a následek" dosadili za příčinu vědomí, potom by časoprostor, hmota a její vývoj mohl být následkem.

oddělené či neoddělené roviny?

Věda zjistila, že zákonitosti skvěle platné v Newtonovské rovině, neplatí v kvantovém světě a že zákonitosti kvantového světa a současně ani Newtonovské zákonitostí neplatí na Kosmologické škále. Jako by různé škály byly ovládány jinými principy či jinou fyzikou. Současně věda také zjišťuje, že existují limity (zavřené dveře), za které vesmír už vědce nepustí. Například rychlost světla, horizont událostí, Planckova škála, … Pro někoho to může být frustrující, pro někoho je to naopak podnětem k obdivu Stvoření. Zdá se, jako by tyto rozdílné škály či roviny byly od sebe svým fungováním oddělené. Přitom chápeme, že všechny roviny jsou vzájemně vsazeny do sebe a že jedna ovlivňuje druhou a že z menšího se skládá větší. Neumíme najít společný grál, tzv. teorii všeho. Začínáme však chápat, že čas hraje v pozorování různých škál různou roli. Co nás skutečně limituje a proč jsou některé dveře pro vědce zavřené? Může být důvodem zavřených dveří do kvantové škály a také zavřených dveří i do kosmologické škály právě jiná povaha a jiné fungování naší Newtonovské škály? Zdá se to hodně pravděpodobné. Lze tedy nějakým kouzlem, či fíglem proklouznout těmito oddělujícími škálovými dveřmi? Zdá se, …. kupodivu, že pravděpodobně ano.

Jakže? Ano, pokud si uvědomíme, že fundamentální je vědomí a jeho činnost.

My sice vůbec nevíme, co je vědomí, ale i když to věda zatím neříká nahlas a pečlivě se tomu vyhýbá, tak už je alespoň nad Slunce jasné, že vědomí není produktem hmoty. Pro tuto chvíli je jedno jak to nazveme. Vědomí je nad nebo mimo hmotu a není omezeno časoprostorem. Jeho možnosti tedy zřejmě nemusí být limitovány oddělujícími dveřmi do jiných škál.

Víme, že máme rozumové vědomí a že máme současně i jiné typy vědomí. Máme podvědomí, máme také i nadvědomí. Víme také, že existuje kolektivní vědomí, a zřejmě existují i jiné typy vědomí. Co kdybychom se tedy soustředili na učení se vědomého využívání podvědomí a nadvědomí, aby pátralo a hledalo odpovědi v informačních polích v jiných rovinách existennce či v jiných škálách? Zavřené dveře budou zřejmě pro vědomí prostupné. Vždyť vědomí je fundamentální. Ano, asi bychom se museli učit umět se zklidnit, ztišit se, zjemnit své vnímání a učit se dočasně vymístit své vědomí z hmotného těla, aby naše nehmotné vědomí bylo volné k průzkumným cestám do jiných odlišných rovin reality fungujících na jiných škálách. Po návratu do těla, bychom pak naším bdělým vědomým mohli popisovat zcela nové zkušenosti z jiných rovin a škál.

Fantaskní představa?

návrat k moudrosti

Z hlediska smysluplnosti, fyziky, kauzality, matematiky a logiky, tomu nic nebrání. Je to jen a jen na nás. A věda se k tomu ať už se jí to líbí nebo ne, blíží tak jako tak. Věda nepokročí dále, pokud nezačne upřímně a bez maskování zkoumat povahu vědomí. A pokud bude vývoj příznivý, tak se jednou možná dopracujeme k Poznání, jaké nám svými vhledy do jiných škál dokázali před moha a mnoha tisíci lety přinášet Mistři a Mudrci dávnověku, kteří právě tuto cestu Poznávání praktikovali.